Nuže, bratří, zapějte mi píseň,

Nuže, bratří, zapějte mi píseň,

nežli vnořím péro v kalamář,

abych nepsal místo slasti tíseň,

abych nebyl přede světem lhář.

Již zpívá jeden. Tak zní to v uši,

jak kladivem když v železo buší,

mnohý by řekl: Krásný to zpěv!

Však já v něm vidím dělníka krev.

A druhý zpívá. Chřtán se mu úží,

na krku kosti zříš mu přes kůži.

Zapěl by chuďas, zapěl by rád,

však z jeho nitra ječí mu hlad.

A třetí zpívá, líce své šklebě,

zpívá o vodě, soli a chlebě,

tak pěje z temna v modravou dál

a v písni jeho ukryt je žal.

Dosti, bratři, dosti zpěvu toho,

již se ruka péra chopila,

píši již, vím písní mnoho, mnoho,

hlava moje je z nich opilá.