O BITEVNÍM POLI V NÁS

Jsme

bitevní pole,

s mozkem i srdcem, nervy všemi

každý z nás v sobě je bitevní pole,

praskot a křiky trhají prostor,

a jde to do tuha,

kopyta, kola drásají zemi,

a tvá to vina, tvá to zásluha,

ó Moskvo!

Jsme

bitevní pole,

jak před pětadvaceti lety,

a jde to do tuha,

na jedné půdě v křížku dva světy,

minulost – budoucnost,

city a myšlenky mají kulomety,

na starou nová vrhla se ctnost –

a tvá to vina, tvá to zásluha,

ó Moskvo!

Tak

den ze dne

v uličním shonu, v nocích bezesných

zní poraženého vzdech,

zní vítězícího smích,

bijí se, bijí

syn maloměšťáka se synem revoluce,

syn otroků se synem proletariátu,

čas míjí,

člověk jen pomalu se vzdává jeho dlátu,

a není naděje na oddech,

ó srdce!

Leč,

soudruzi,

nevešel do zaslíbené země,

kdo neomylný šel z domu.

Nechť zuří to v tobě i ve mně,

jsme povoláni k tomu.

Lenin je vrchol, my však jen pole smrti,

zahynout je nám i bojem,

jenž ve vlastním nitru nás drtí,

ve víře vzpupni

budeme pokorným hnojem,

a pak,

hle,

nechť zkvétá z něho

rod podle učení tvého,

ó Moskvo!

Tak

den ze dne

nechť srdce sténá a mozek praská,

bijme ho v sobě, bijme měšťáka,

bijme ho v sobě, bijme zrádce,

kněžoura lží a stínů pasáka,

držme ho na oprátce!

Vidíš, jak zdvihá hlavu?

Na hlavu miř a bij!

Kdo že chce hudbu v duši?

Bitevní vřavu

máme v ní, dáme z ní pro bitvu poslední,

jež vzplála!