O Blatenském zámku.

Ten Blatenský zámek nemá rovných hned:

na ostrůvku stojí vody uprostřed,

velkém na rybníku, „Topičem“ ho zovou,

labutě a leknín v létě na něm plovou;

vroucím povzdechnutím chvěl se mi tu ret.

Podál v parku stojí věkovitý dub,

dřevorubec v témdni sotva by ho srub’,

pět statečných mužů neobejme dříku;

žel že topor času v bouře divém ryku

do kmenů i větví mnohý zaťal vrub.

Pan Jan z Rožmitálu, slavný ondy pán,

nebyl by ho býval za mnohý dal lán,

ani za Lažany, Sedlice a Lnáře;

přirostl mu k duši plné zlaté záře,

všemi ošetřován, všemi milován.

Jeho praděd – tomu na sedm set let –

doubec v půdu vsadil; tenkrát byl to tret,

ale vydařil se, že by mohl málem

české ondy říše dubů všech být králem;

ptactvo různých zemí mohlo na něm pět.

Ale nepělo tam, žárlíc zas a zas;

zaznívalť tam druhdy čarovnější hlas,

zvonívalyť pod ním z ňader sladké tísně

dcery pana Jana nejvroucnější písně,

všem, kdož slýchávali, milý na úžas.

Rozneslo se z Blatné po dědinách všech,

po městech i hradech šťastných ondy Čech,

jakou Rožmitálský na Blatné má dceru;

sám pan vladař Jiří zajel si tam věru,

a když viděl, slyšel, tajil se mu dech.

S okouzleným srdcem provodil ji v sad,

pod tím dubem děl jí: „Jano, mám tě rád,“

a kol jeho šíje v milé ňader muce

ovinula panna něžné svoje ruce –

snoubenců dvé šťastných vrátilo se v hrad.

Nezabudli dubu v celém žití svém,

zalétali k němu s jara úsměvem,

pod bohatě kyprou, věčně svěží snětí

hrávaly si krále Jiříkovy děti

s dědem, otcem, matkou, šťastni navzájem.

Doba přešla; posud stojí stromů král,

ač kat Rožmitálským hrdé hlavy sťal,

stojí stižen bleskem, smuten bez koruny

na kmenu i větvích steré věku runy,

v rozhovoru listí nářek, stesk a žal.

Odpočal jsem pod ním v žal ten zamyšlen...

Národ náš mu roveň, běda, ven a ven;

bez koruny tělo, jmelí hubí sněti,

padající listí: odcizené děti,

rozbouřené křivdy sténající plen!

Zachvěl jsem se, pálil drn mě nohou spod,

jako smrt jsem hleděl ze zrcadla vod;

ruce se mi třásly, hlava šla mi kolem,

jak střelený holub zaúpěl jsem bolem:

„Bože, což ta věčná křivda je Ti vhod?“

Utekl jsem z hradu blízký na hřbitov,

na dudáka druha usednul jsem rov,

jemuž víno písní zkypělo kdys v mozku,

že chrám rodné slávy sesouvá se v trosku

a v něm místo orlů hnízdí hejna sov.

Jako oř, jejž bouřná poplašila seč,

hněv mi ňadry těkal, tlumil zpěv i řeč,

hroze roztříštiti žebra mi i prsa;

klam a podlost rostou, právo s pravdou krsá.

Kéž jen na okamžik mám Bruncvíkův meč!