O Bože! jak jsem Tě miloval...

O Bože! jak jsem Tě miloval,

mé drahé, jediné dítě!

Ve dne i v noci jsem pro Tě tkal

písně své v ňader skrytě,

nad moře všednosti vznést jsem Tě chtěl,

osud však štěstí mi záviděl:

tajemnou rukou Tě zrádně jal

ve smrti rozpjaté sítě.

O Bože! Raděj jsem skrýt’ Tě měl

do vetché pohorské chatky,

kde by jen bludný ptáček Ti pěl,

ňader svých zvučivé statky;

snad by byl osud nežehral,

že jsem mu pro Tě proud záře vzal,

z níž by kruh nad Tvou hlavou se chvěl...

darmo! Ten čas není vratký.

O Bože! Jak blažen dal bych zpět

všecko to zlato a snění,

beztoho proudem krátkých let

doba je zkalí a zplení...

Trvej si v paměti těch i těch,

slaven kdos v rakev s věnci leh,

nad všeho žití jediný květ:

nad paměť dětí Tvých není!