O Brandeburských píšťalářích.

Přišli do Čech píšťaláři

s braniborských drah,

šedých očí, bledých tváří,

vousů, že až strach,

dlouhých hlav a liščích vlasů,

bubny měli na opasu,

v ústech chvast a tlach.

Chlubili se velcí, malí –

stejní ten i ten –

pískali nám na píšťaly,

tloukli na buben,

leč kdo slyšel, bodnut v duši

zacpával si rychle uši

všecek uděšen.

Chtěl nás učit lid ten chlubný –

vykládal svůj krám –

na píšťaly, trouby, bubny

cizím písničkám;

a my ne! Aj, vlastní máme,

brandeburských nežádáme,

pískej, bubnuj sám!

Nechte nás jen na pokoji,

duši chcete v plen,

naše písně: včely v roji,

vaše: vosy jen;

rozumíme vašim žertům,

nemořte nás; ke všem čertům

hýbejte se ven!

Ne-li, nuže ať se zjaří

dávný vzdor a hněv,

ty, kdo ďáblem hospodaří,

bojovný plaš zpěv;

z českého kdo zrozen klína,

hraje též tu od Kolína,

jíž vám stydla krev.

Také starší ještě máme,

taktovkou k ní cep;

vydudáme, vytepáme

cizí klam a klep;

znáte ji snad od Tachova;

přijdete-li, dáme znova

paži, a vy leb. –