O. Březinovi. (I.)

V zahradách duše své chodím s Tebou, můj drahý,

pomalu, tiše, bratři dva, ruku v ruce,

jedno nám svítí toužené, svaté Slunce,

jeden nám úsměv neznámý blaží ústa,

jedním nám tempem veliké bije Srdce!

Branami smyslů dychtivá duše ven se řítí – –

V tisíci tvarech Věčno k nám mluví kolem,

jedno a totéž v tisíci zrcadlech září – –

Jaké to štěstí chápati všecko kolem,

blaženost závratná: v Umění mluvit s Bohem,

cítíš tu rozkoš tvoření, svatost Tvůrce!

O málo menší Andělů lidi stvořil – –

Bolesti sladká: lámati pouta času,

mávati křídly za meze prostoru v dálky,

na prahu Věčna mříti a rodit se znova,

u nohou Tvůrce cítit se Jeho tvorem!