O. Březinovi. (II.)

Čtu tvoje verše: Duše vzhůru stoupá

a vesmír zalil mě svým vlněním,

vždy výš a výše... nebes báň se houpá,

a k věčna hodům zve mě zvoněním.

Již v modré mlze celý svět se koupá

a mizí v hloubi tichým ztajením,

čas, prostor zmizel, duše stále stoupá,

jen Bůh k ní mluví smrti znamením.

Dvě křídla duše v Minulé i Příští

mně vzrostla divem v dechu věčnosti,

mé světské sny se pádem v hloubi tříští.

Mne závrať jímá, tuším Boha v blízku –

a padám. Pomoc! – Náhle s radostí

tě zřím a živnu v ruky tvojí stisku.