O CELÝ SVĚT

Před lety bujaří, veselí

odvážně do světa vyjeli.

Když na rozcestí se loučili,

postáli ještě na chvíli,

řekli si: „Bratře rozmilý,

ať nás svět kam chce zavane,

nikdo z nás lotrem se nestane,

nevzdáme my se ilusí všech,

ať tak či onak světa jde běh –

věrni se shledáme po letech!“

Bujaří, šťastní, veselí

ve svět se porůznu rozjeli.

Míjela leta, jeden mžik –

z tohoto stal se poustevník,

z onoho stal se loupežník,

osudu svému nikdo neunik’.

Po letech shledali se zas,

zarudlí v tváři, zřídlý vlas,

vydáni starobě na pospas –

komuže za ten dlouhý čas

nadšení oheň neuhas’?

Řekli si: „Bratře rozmilý,

vysoko příliš jsme toužili,

oba jsme mnoho ztratili,

ať Bohu či ďáblu jsme sloužili –

o příští lidstva, ďas to vem,

v karty si ještě zahrajem!“

Loupežník ďábla v krutosti,

poustevník Boha v lenosti

vzýval a vzýval po leta –

karta ať rozhodne prokletá!

Ďábel si myslí: „Dohrají!“,

oni však smějí se potají:

o Boha v člověku hrají přec,

hrají a hrají, divná věc –

kéž oba prohrají nakonec!

„Bratře!“ si nadále říkají,

v karty si přitom šilhají,

do pekla daleko nemají –

poustevník však je svatým zván,

loupežník sluje milostpán,

a tak v tom světa údolu

o lidstvo dělí se pospolu.