O ČEM JSEM SNÍVAL.

O zlatém štěstí se mi zdálo již,

když na stráni jsem sedal jako hoch,

kraj stmělý ponořen byl v němou tiš,

na blízku voněl zkvetlý, bílý hloh.

V daleku modrotkaný zřel jsem pás

a hleděl, den jak chvěl se, náhle has,

na vábný kraj jak přízi šera snes,

pak ztrácel se – pod modrou horu skles.

Do sebe ssál jsem ticho večera,

ten mír a klid těch známých rysů míst

jež křižem prošel jsem kdys za šera,

když měsíc počal stříbrem kraj kol příst.

Ze štíhlé vížky zahlaholil zvon

do mlžných stínů kraje, okolí,

a z houští odkus zazněl ptačí ston

a šelesť listí z olšin, topolí.

Klín líbal měsíc bílých polních stezk

při podivné té listí šelesti

a v oči vyloudil mně slzy stesk,

ó škoda – škoda snů těch o štěstí.