O chudém kováři.

Buší perlík do železa,

buší, skáče vesele,

kovadlina po vsi zvučí,

jako když se rozehlučí

všecky zvony v kostele!

A jak perlík lítá, skáče

po železe žíhavém,

kovář sobě pobroukává,

pobafuje, pomrkává,

hlavou kývá tam a sem –:

„Čtyři děti, pátá žena

a my chleba nemáme,

prázdná sýpka, prázdny stáje,

bandurskou nám bída hraje

a my na dluh kováme.

Daně, platy, exekuce,

úrok židu šenkýři

a ty strasti a ty sloty

a ty trudy a ty psoty

jako diví upíři!“

Zařehotá koník vraný,

před kovárnou zastaví,

uklání se kovář chudý,

neví žasem kam a kudy,

jak jej jezdec pozdraví:

„Přichystej se, kováříčku,

přichystej se kováři,

tři sta koní kovat máme,

výdělek ti slušný dáme,

dělej, ať se podaří.

Tuto vezmi na železo,

tuto vezmi na chleba,

podkověnky kovej s pílí,

dostavím se v pravou chvíli;

víc ti vědět netřeba.“

Zmizí jezdec jako přelud,

zmizí jezdec jako stín,

jakby zem’ se rozstoupila

a jakby ho pohltila

z nenadání do hlubin.

Ale po vsi plno žasu,

plno řeči, hluku dnes,

že v kovárně jako k tanci

buší, skáčou umazanci,

jeden šprým a jeden ples.

A ten perlík po železe,

hoj, jak skáče vesele!

kovadlina zní a zvučí,

jako když se rozehlučí

všecky zvony v kostele!

V smíchu, šprýmu, v ohni, dýmu

přibývají podkovy

a než slunko za červánků

třikrát ulehlo si k spánku,

hle, jsou všecky hotovy!

A než nová vzplála zora,

před kovárnou jezdec zas –:

„Vstávej, kováříčku, vstávej,

v prachovičkách nezůstávej,

kovat koně přišel čas!“

A už v pytli podkověnky

na vraníka složili

a jak přelud v okamžiku

kovář s jezdcem na vraníku

všem se s očí ztratili.

Stojí hora Čantorije

plna tajů, plna dum,

sterou zvěstí opředená

jako v snění ponořená

tiše pne se k nebesům.

Dojel na ni koník vraný,

zadupotal podkovou,

rozstoupla se hora celá,

jezdce rázem obestřela

neproniklou temnotou.

Vykřik’ kovář a jak vzkřiknul,

siný svit kol náhle vzplál

a uprostřed na nádvoří

mezi jezdci, mezi oři

udivený kovář stál.

Tři sta ořů po nádvoří,

bělouši i vraníci

a na koních jako z žuly

nehybně se v zbrojí pnuli

vojínové mlčící.

– Našich slezských bohatýrů

nezdolná to družina,

čeká tuto v plné zbroji,

časů věčném na orloji

až jí vzejde hodina.

Až ty rodné slezské luhy

požár války zaplaví,

až ty šiky slezských synů

vzplanou hrdě za otčinu

v zápas slední, krvavý.

Až kol bitvy zhoubné moře

sevře statný jejich šik

a kol vrahů záštíplný,

jako jekot dravé vlny,

vítězný se vznese ryk,

tenkrát oni bohatýři

z Čantorije vyjdou ven,

tenkrát vítězné své meče

do té hrůzné zvednou seče

na krvavý soudný den.

A vše škůdce a vše vrahy

zhubí mocnou zbraní svou

a svit nových, lepších časů

vzplane plný třpytu, jasu

nad Slezanů otčinou. – –

Nuže, kovář do kování

připravil se ve spěchu,

přiměřoval, přistruhoval,

přikovával, nasazoval,

nedopřál si oddechu.

A ty ťuky a ty zvuky,

hoj, jak kolem hlučely!

jako když to zlaté mládí

v hospodě se rozdovádí

při muzice v neděli!

Ale posléz – dokováno!

Rozstoupla se hora v mžik,

v prázdný pytel vůdce páže

kovářovi smetí háže –:

„To za práci přijmi v dík!“

Ale kovář rozehřál se:

„I ty kuno!“ zahoří,

„za mou práci v potu, chvatu

pytel smetí dáváš k platu? –

Jen si plat svůj uspoři!“

A už smetí z pytle sype,

z Čantorije prchá ven,

v neustálém hubování

letí domů horou, strání

nespokojen, rozezlen.

Hodí pytel do kovárny,

ale – ký to náhlý svit? –

Ze dna pytle – matko svatá! –

vytrousí se hrstka zlata,

jeden skvoucí, smavý třpyt!

Hledí kovář ve úžase,

hledí jakby oněměl

a pak k Čantorii letí – –

vysypané v hoře smetí

do pytle zas sebrat chtěl.

Hledá otvor dnem i nocí,

bloudí dolů, nahoru,

jezdce uvnitř přivolává,

každý kámen prohledává

v neustálém pozoru.

Ale mlčí Čantorije,

nikde otvor, nikde vchod,

marno vše! – – – A jako zničen

prchá kovář bolem sklíčen,

v mysli chmuru, v srdci hlod.