O CIZÍM JÁSOTU

Chci vděčně slavit náhodu,

kdy v zář tu, v pravou svobodu,

jsem ze stínů se postavil

a mladým vznětem pozdravil

čest zachovanou národu.

To kvasem vína perlila

tam z davů hrdost spanilá

ve vlasti silné proti všem,

že zbožně klek' jsem na tu zem,

ač mou vlast tato nebyla.

Tam prapor kynul, družný tak,

mi rudě, bíle, modře v zrak

a také v štítě jako krev

se stříbrný stkvěl pyšný lev,

leč – lyonský, víc šťastný znak.

Po stopách slavných pamětí

za předky zpátky v zásvětí

zval čtrnáctý zas červenec

a večer jásal mořem svěc

z všech oken v nebes klenutí.

Jen krásou citů rozčilen

jsem spolu snil tam cizí sen,

pil cizí hrdost na rtech svých,

až prostřed lidí svobodných

jsem též se mnil být svoboden.

Zrak překypoval zrosený

před pravým darem štěstěny,

co jásot hřměl dál k obzoru,

jsa žehnán kyvem praporů,

jež musí zůstat uctěny.

Ó, srdcí hrdých čistý plam!

Já dvakrát šťasten byl jsem tam,

kde znali krom své hrdosti

též v srdci zákmit něžnosti

pro tu vlast, z níž jsem přišel sám.

Ba rozhodla ta malá věc,

že šťastný kdesi cizinec

mou netupil, ni nessál zem,

že ráčil vlídný být k nám všem,

ač lichotil tím pouze přec.

Tou plevou musí zavděk vzít

lid porobený, nesvůj lid,

i slůvkem, nic jež nestojí,

jen když nám nechá v pokoji

zle zraněný, teď spící cit.

Co do takých je přízně pout

před svazkem tnoucím dějin proud,

když může bratru mocnému

brat mocný k stisku věrnému

dlaň dlaní taktéž silnou spnout?

Jak dravec, jenž krev lidskou zřel,

tu cizí čest jsem okoušel

tak, jak je k jiným pravdiva,

jak nepoznám ji za živa

zde, kde mi svět ji odepřel.

A křik svůj mezi davem tam

teď nemocný v svém srdci mám,

a slast, jež čivy prošla mi,

je jako přelud neznámý,

za nímž teď doma lkám a lkám.