O Dobříšském bakaláři.

Ve velké Velhartické věži

mřel vězněn Pavel bakalář,

jej cizopasnou strýznil spřeží

Hoef Huerta: vlk, vrah a žhář.

Skut Pavel v železné byl kruhy,

v noc věčnou zaměněn mu den,

že nechtěl hubit české luhy

a býti Hoefa poslušen.

Jat v Dobříši byl lotrů šikem:

„Ej, kacíř písař, při sám Bůh!

no, švarným budeš kyrysníkem...“

smál Huerta se dobrodruh.

Sem meč a bambitky a koně

a kyrysnický stejnokroj!

chceš ostruhy? Nu, pojď si pro ně,

jen srdnatě a chutě v boj!...“

„Mám vznešenější práci, jinou,

než hubit města, pálit vsi,

jež zemi na ňadra se vinou,

již zbědoval a ztýral jsi!

Mně buditi jest hrad i chatu,

by stavěly se na odpor

psům zlatem vyzdobených katů

i loupežníkům z dálných hor!“

„Aj, mudřec hodující s bohy!

Já učím jinému a líp!

Mým vojskem žák i mistr mnohý

zkroť, shrbil se a uši schlíp’.

Ty pérem z brku učíš psáti,

já pero z oceli dám, věř,

jím budeš pěkně šermovati

a predikantskou shánět zběř.

Dám lancouchů tě v první řadu

a na kacířský vezmu hon,

buď v sedlo sedneš si, buď vzadu

tě připnu koni na ohon!“

„To můžeš, proti zemi rodné

a bratrům stát mě neuzříš,

můj meč jich srdce neprobodne,

sám sobě v hruď ho vtisknu spíš!

Mě víc než smykot divým ořem

by trápil žalný vlasti vzdech,

až poznala by, jata hořem,

že mučit pomáhá ji Čech!

Že vraždí vlastní sourozence

a rabsky v kmetu seká leb,

že pánům s hlavy trhá věnce

a z torby chudých krade chléb!

Že pálí vsi a hubí setí,

že nikdy nemá zlata dost,

že matkám od prsů rve děti

a knih posvátný loupí skvost!...“

„Aj, zpupný smělče, zvykneš záhy!

Sem štandartu, spěš, přísahej!...“

„Ba ne! já umru bez přísahy

a Čechem, děj se juž co děj!...“

„I vizme, co ten zbojník praví!

Hned, chlape, do kabátce vlez! –“

a v temeno mu buší hlavy –

„hle, kousat chce, ten český pes!

Či strachem se ti třese brada?“

„Mně? Věru, v boji odrost’ jsem,

když anhaltská nás stihla zrada,

byl desíti jsem soupeřem.

Má levice je v lokti chroma,

leč pravá ruka – zkus a suď –

líp mečem mluví než já rtoma;

pojď, kdo dřív komu protkne hruď!“

„Pryč! tebou nepotřísním meče,

ta výzva urážkou mi jest;

tož odpros, chlape, ale kleče,

sic ucítíš, co zmůže pěst!“

„Ne, toho se ti nedostane,

ty’s bez potyčky bídně pad’!...“

Tu zrak Huertův vztekem plane,

a ruka bije v před i v zad.

„Tak mně, ty lidovode chlubný?

nuž do ulice!... Chaso, spěš,

z vrb pruty v ruce! Tlucte v bubny!...

Šat s těla, cháme! Řadou běž! –“

Ač nachovými krůpějemi

kryt Pavel klesl vysílen,

přec nebyl mezi dráby všemi,

kdo jediný by slyšel sten. –

Vztek vzňal se v Huertově hlavě:

,,Nuž, jinak zkrotíme tu sběř;

v mém pevném hradě na Šumavě,

tam změkneš jako máslo, věř!“

A do Velhartic na řetězu

jak zbojníka ho vedla stráž...

„Spusť mosty, chaso, něco vezu,

co v hradě tom mi uschováš!

Až na dno hladomorné věže

jej vrhněte! Tam, chlape, zhyň;

hnij, jak si přeješ: stoje, leže,

neb s ještěry se v klubko viň! –“

Zle strádal Pavel žízní, hladem

a vlhkou za lože měl zem,

leč zbožná píseň zněla hradem:

„Buď, Pane, naším mstitelem!“

Hoef smál se, ale v krátkém čase

jej děsil Pavlův hlasný zpěv

a při hře, pitce, hodokvase,

i v spánku psí mu jitřil krev.

Klel, zuřil, lál a v žalář dolů

dal střílet, aby Pavel zhas’,

leč k hrůze lidu, tkaná z bolu

ta píseň zněla zas a zas.

Strach Hoefa jal i chásku jeho,

jak stín se ploužil sláb a chab...

„Vsuj okov, chaso, pustíme ho,

ať ke všem čertům jde juž chlap!

Když nezkrot’ ani mezi hady

a nebyl střelen, volným buď! –“

Však nešel. „Zůstanu juž tady,

až vyzpívám, co chová hruď.

Zpěv otců lotrasy-li mučí,

pak, Bože, prodlužiž můj dech,

ať po staletí ještě zvučí

až za hranice volných Čech!“

Čas drahný svatá píseň zněla,

jí šílel Huerta a prch’,

leč duše lotrova se chvěla,

až boží soud ji v peklo svrh’. –

Ač Velhartice v troskách smutí,

mně posud zbouří se tu krev,

a na Huertu vždycky s chutí

můj český odplivne si hněv.