O Dobršské zvonici.

Na Dobrši v mladém lese

starodávná stojí věž,

třeseš se – i věž se třese –

na vrchol kdo vylezeš,

s vrcholu však mnohou míli

vidíš v žírnou šíř i dál,

že bys tady – krásou spilý –

v dumách s jitra v soumrak stál.

Ve zvonici z dávné doby

vážný zvon je zavěšen,

na něm staré skvostné zdoby

s řadou skvostných českých jmen

jako velmož se tu hostí,

ale jeho mužný hlas

zvučí z ňader hlubokosti

ve svátečný pouze čas.

Přišel jiný lid; i dali

nad zvon velký menší již,

dvojí řečí na něm psali,

cizí výš a rodnou níž;

zvoní se jím na obřady –

a těch u nás hodná směs –

mnoho za hlas jeho všady

platí vůkol česká ves.

Ale nejvýš zvonů obou

třetí, malý sobě sed’,

s cizím nápisem i zdobou,

klepneš-li naň, úpí hned;

třikrát za den volá, křičí

v západ, sever, východ, jih,

na své sténající příči

domýšlivé: „Herr bin ich!“

Hýbe, klátí se a kroutí,

píská, vříská, tropí ryk,

že by měl vším právem slouti

vřeštilem svůj za povyk;

jinak-li však zvonek křtili,

nežli k prvnějším byl dán,

měl by křikloun zarputilý

tak být aspoň biřmován. –

V oněch zvonech obraz malý,

vlasti má, tvých lidí mám,

již zde byli, jež jsme vzali

a již vedrali se k nám;

nejníž Češi, vážné tváři;

zadumaná země stráž,

pak dvojatí prospěcháři,

a ti třetí... vždyť je znáš!

Ku severu jen se kloní

odvážlivou srdce hrou,

umíráčkem krajům zvoní,

do všech chat se mocí trou;

prostřední, ti s nimi v spolku,

z půle ryby, žáby z půl,

vědíť, že kdo na vrcholku,

vždy má plný sklep i stůl.

A ti staří, vážných hlasů,

mlčí, krčí se; ó žel!

znikla sláva dávných časů,

znikli orli z klenby čel;

chabě jako lvové v kleci

choulí se vždy níž a níž,

snášejíce na svém pleci

chlebařův a štváčů tíž. –

Vzmuž se, lide, nechať srší

z oka blesk, hrom z ňader již,

nebuď jako na Dobrši

zvon cizáckých zvonů níž;

zvuč, až vědomím se zjaří

nejkrásnější země lán:

„Ticho, lháři, pleticháři,

já jsem základ, já jsem pán!“