O DUŠIČKÁCH. (I.)

Na hřbitov nejdu, když tam lid se valí

ne, aby uctil mrtvých památku,

leč, aby jedni chlubně naříkali

a druzí zableskli se v pozlátku...

Já nevěřím v ten okázalý smutek,

jenž práhne po obdivu živoucích:

onť frásí dneška, které chybí skutek

a která nemá plodů budoucích!

Ty slavné panichydy za vlastence,

flor na křížích a černé šaty dam,

ty slzy, svíce, modlitby a věnce –

co vše to víc, než licoměrný klam?

Ten žal a stesk, ta lítost bez úlevy,

ta laciná i skvoucí nádhera –

jen mimikou jest, o níž srdce neví,

a k ní se neskloní má důvěra!

Ba, líp než já to rovněž asi vědí

ti mrtví pod zemí a horlí též...

A v mlčení jich dost je odpovědí

k fanfarám živých, na tu světskou lež!

Dnes tisícové nad nimi pnou dlaně

a třeba z daleka k nim váží krok...

Ale juž zítra zapomenou na ně

a jistě nepřijdou zas celý rok!