O DUŠIČKÁCH. (II.)

Já na zesnulé myslím ve dny jiné,

za chvílí všedních věru jsou mi blíž,

tu hrob jich častokrát má bytost mine

a v úctě zbožné značí na něm kříž...

Ó, dlím zde rád a cítím se jak doma,

když jsem tu sám a vzdálen od lidí,

tu svaté lásky cit mi chvěje rtoma,

tu modlím se, když nikdo nevidí...

Nech farizejci ve svém hlučném řadu

mě pohřeší, nech nazvou necitou:

což jest jim po tom, na hrob-li sem kladu

jen kytku, z prostých květů uvitou?...

Já víru mám, že otec můj i matka

přec zachvějou se blaze pod zemí,

že vděčnost syna pře jim bude sladka,

byť nekrášlil jich mohyl růžemi...

Ach, já si myslím, že mne objímají

aspoň jich jasné duše zlehýnka,

že z těch mých květů tichou radost mají,

že jest jim svatou moje vzpomínka!

A požehnání cítě na svém čele,

v myšlenkách vážných navracím se zpět...

Mír s vámi buď, mí drazí trpitelé,

chci jak vy žít, a chci tak dotrpět!