O DUŠIČKÁCH. (III.)

Jsou hřbitovy, jsou truchlá pole svatá,

kam návštěvou dav lidu nechodí;

jsou hroby jar, jež byla srdci vzata,

a na nichž ani květ se nerodí..

Jsou hřbitovy, jež sami v prsou nesem,

a o nichž neví nikdo, kromě nás;

jsou vyvršeny nad mladosti plesem,

zmar tají květin, které spálil mráz...

Jsou hroby lásky, blaha, utrpení,

nemají rovů ani znamínek,

nad nimi leda v plachém rozechvění

bludičky krouží našich vzpomínek!

Však, co v nich spí – ty zbytky citu tklivé –

to zcela neumírá, nikoli!

Jak se jen dotknem –hroby ty jsou živé,

a z hlubin jich to znova zabolí...

Ó, hroby moje, proč mi není dáno

té síly mít, bych na vás zapomněl?

Proč tolik štěstí do vás pochováno,

že pro ně lká i po letech můj žel?...

Za každou naděj’, která do vás padla,

já vzpomínku dnes rozsvěcuji v tmách,

zas minulosti patřím do zrcadla –

a pláču pro ni o svých „dušičkách“...