O dušičkách.

Dnes právě rok a den a měsíc tomu,

co vyvezli ji na vždy z domova,

a potom sami navrátili domů

se z hřbitova;

a doposud jsou stejně osamělí:

muž v dumy zabrán sedí při stole

a na postýlce v peřin sněžné běli

spí pachole.

Tak tiše leží, jakby rty je svýma

na velké lampy světle stříbrném

v sen uložila, jež teď sama dřímá

už pod drnem,

a on, jak chtěl by ku své potěše ji

zpět přivolati, zírá upřeně

na velkou malbu, věrný obraz její

tam na stěně.

„Vy oči, oči, které svítily jste,“

ret jeho chvějný při tom šepotá,

„mi jak dvě hvězdy nádherné a čisté

v tmu života –

ó hněte nyní aspoň jedenkráte

tím zhaslým zorem svojich zřítelnic,

bych přesvědčil se, že se nedíváte

jen v prázdné nic!“

A oči ty se lehce pozachvěly...

je fantasie snad to mámivá?...

i obličej se nyní pohnul celý

jak za živa,

a také tělo hýbá se a živne

i hlas, jejž myslil, že nic nezbudí –

teď skví se celá v záři přepodivné

a tak mu dí:

„To není, drahý, pouhou poesií,

že víčka má se zdvihla lehýnce:

já nejsem mrtva, dokud vůbec žiji

v tvé zpomínce,

a nejsem živa v představě jen klamné,

jíž nelze věřit v černé země říš –

ó dej mi ruku, neb jen pohleď na mne

a uvěříš.

Dnes mají mrtví světla na svém hrobě

a volnost vstáti – však ty nemluvíš!...

a já jsem přišla přece nejprv k tobě

a k němu, víš...

Tu vem ta kvítka, známky slov mých zřejmé,

po stole rozlož pozdní růže ty,

a o štěstí si opět povídejme

jak před lety.

Ó zde ten koutek, kde náš andělíček

byl poslán z nebe v šťastný domov náš,

zde konávali, když sen prch’ mu s víček,

jsme noční stráž,

zde... ó mé srdce jako v onom čase

je pozemským tím blahem prohřáté –

pojď na má prsa, bych tě měla zase

jak tenkráte!“

Muž-vdovec zmámen dávna zpomínkami

chce obejmout ji – v tom však mizí jas,

a poblíž z kouta zní to: „Mami, mami,

přijď zas! přijď zas!“

Jde k dítku... dřímá – byl to přelud pouhý? –

jde opět k stolu, zírá na obraz – –

vše jako dřív až na to echo touhy:

„Přijď zas! Přijď zas!“