O dušičkách.

Po hřbitově jde dívka

a slzou skrápí zem:

pět neděl tomu právě,

co jej odnesli sem.

Pět neděl tomu právě,

co s ním jí zemřel svět,

co uzavřeli v rakev

ten mladý, sličný květ.

Ve hlavách klečí hrobu,

rukou objímá kříž:

„Ty, jenž jsi trpěl za nás,

proč povolal’s ho již?

My žili jsme tak šťastně

jak ptáci v letní čas,

a v šveholení jejich

i náš se mísil hlas.

My měli se tak rádi,

že stejný řeči zvuk,

že stejné naše hledy

a stejný srdce tluk.“ –

Třesoucí rukou věnec

na rovu klade lem;

pak bledou skloní hlavu

a chladnou líbá zem.

„Ty, drahý, dole dřímej,

Tvůj rušit nechci klid;

můj večer též se blíží

a brzký ranní svit.

Můj večer též se blíží

a nedaleko čas,

kde v nadhvězdné té říši

se uhlídáme zas.“ –

Od hrobu vstává dívka

a svatoklidu zář

se rozhostí po líci,

a blahem svítí tvář. –

Já ruku tiskla k srdci:

jak, dívko, šťastna jsi!

Ó že nemohu věřit

ve shledání, jak ty.“