O dvou hvězdičkách.

Kdys bloudil nebem měsíček

a zalkal písní trudnou,

že bez průvodných hvězdiček

sám koná plavbu nudnou.

I smiloval se nad ním Bůh;

svou rukou všemohoucí

hned v nekonečný nebes kruh

rozséval hvězdy žhoucí.

Ta ruka Boží hvězdičky

jak deštné perly seje,

že nebes prostran celičký

se jasným leskem skvěje.

Zří na své dílo nebes Pán

svým světozářným okem,

a z očí, hle, v nebeský stan

dvé hvězdic pádí skokem.

Však v celém nebes prostoru

již místa pro ně není,

i bloudí dolů, nahoru

v bolestném rozechvění.

Než marná cesta, marný bol,

již plna hvězdná říše –

a hvězdice tam v zemský dol

se ubírají tiše.

A první noci – znaveny

když uloží se k snění,

hned lůžko – tvrdé kameny

svou září v démant mění.

A noci druhé v pažiti

si měkké lože strojí,

a rosa hned se zanítí

nadpozemskými znoji.

A sotva rdí se třetí den,

tu dojdou rajských sadů,

již netíží jich víčka sen,

když vidí ráje vnadu.

A bloudící dvě hvězdice

se přede Tvůrcem koří,

an z pomíjivé směsice

pleť člověkovu tvoří.

„Ó věčný Tvůrce, dítky své

rač mile vyslechnouti:

ač veliké jest nebe Tvé,

nám nemožno v něm plouti.

Ó dejž jen vrátiti se nám

Tvých očí v svatostánky,

by zděl ten svatý jejich plam

nám věčné radovánky!“

Dí na to Láska odvěká:

„Nechť záře vaší skvostem

se rozjasní tvář člověka,

v němž obraz Boží hostem.

Vy v nebeský vždy hleďte stan,

kde sestry vaše krouží,

ať člověk, všeho tvorstva pán,

též po nebesích touží.

A touhou-li se ponese

duch lidský po svém Bohu –

i s vámi kdys se povznese

tam nebes nad oblohu.“

Tak vece Bůh – a hvězdic kruh

se v lidské změnil oči –

ký div, že k nebi vzlétá duch,

když družné hvězdy zočí? –