O Evo, první radosti,

O Evo, první radosti,

již Bůh tak miloval,

když v nejvyšší Své milosti

tvé tělo z muže vzal,

že ráj Svůj skončil v srdci tvém

a z věčnosti Své viděl v něm

Svůj sen o Synu vtěleném,

až láskou zaplesal!

Z tvé krve Růži zjevil nám

v Svém svatém objetí,

a místo duše Sebe Sám

dal Svému poupěti.

O tisíckrát víc tobě dal,

když za tvůj hřích tě z ráje hnal

a svatým slibem požehnal

pout tvého prokletí!

Čím nyní ráj by tobě byl,

ač z pouště smrt tě zve,

když Bůh se navždy zasnoubil

teď s Dcerou z krve tvé!

Jest brána ráje zavřena?

O jdi, jen jdi! Jak blažená

tvé cesty bude odměna,

jíž svět ti nevyrve!

O kdyby andělům Svým dal,

co v snu Svém od věků

v Své věrné lásce zachoval

Sám Bůh jen člověku!

O matko, nahá, zajatá,

hleď, to jest Lásky odplata!

Jak vznešená a bohatá

jsi na svém útěku!

Ať léta k hrobu těžce jdou,

ať hrůza volá z nich,

On sám jde z ráje za tebou

jak láska v stopách tvých;

ráj zmizel, nevracej se tam,

co počal by si Bůh v něm sám,

o neplač, smrt že neseš nám

a věnem pláč a hřích!

Jdi! Za tebou jest sladko jít,

o matko lidí všech!

V svém náručí nás napojit

a odpočinout nech,

než z hrobu, kterým šla jsi ty,

jak ráj tvůj znova nabytý

se zatřpytí Květ rozvitý,

v Němž poznáme tvůj dech!

O Matko, ve Tvé úzkosti

buď veleben Tvůj klín!

O krásná ve své nahosti,

skryj stesk náš pod Svůj stín!

Cti ráje první, plná krás,

pros za nás, až náš přijde čas,

by k Tobě z hrobu přived’ nás,

Tvé děti, Boží Syn!

Hleď za nás do tmy života

a nedej zahynout,

ať svatá Tvoje tesknota

nám zmírní Boží soud!

Sviť ve tmách nám slz odleskem,

než ve Svém ráji nebeském

nás na Tvém srdci mateřském

Bůh nechal spočinout!