O Gérardovi.

O baronu Gérardovi

zkazku slyšte dnes;

z Nizozemska byl to nový

český pán, leč pes;

přišel s luzou dobrodruhů

do ubitých Čech,

až konečně na dvoukruhu

v Daliborce zdech’.

Pošel z rodu vzácné zmije:

děd kdys koupen byl,

Viléma by z Oranije

zrádně zavraždil;

čtvrcen jest, leč Filip Druhý,

šťasten v nitru svém,

vnuka zákeřného sluhy

zrobil šlechticem.

Zběhl do Čech, lačen lupu,

prsty čněly z bot;

kornetem byl vřaděn v tlupu

Valdštýnových rot;

pod záštitou jeho vějky

vodil různou sběř;

vylichotil vnadou Čejky

z Olbramovic dceř.

Nyla, vadla v žalost otci

jako jahod trs;

Gérard kuběny bral v noci

na Hamerskou tvrz;

při píšťalách s chlapy, s pány

prováděl svůj rej;

nad ženu mu děvky, džbány,

hod a lup a frej.

Poběhlé jak zmetek feny

vedl si co den,

spitý rváč a rozkacený

panen vrah i žen;

nebylo-li peněz dosti,

vyjel kupcům vstříc –

Veselí a Mezimostí

vědí toho víc.

Měl-li srdce, pak v něm vyli

vlci: Vztek a Hněv,

čivy jeho z hadů byly,

z kolomazi krev;

tací tenkrát tyli páni

z krásných českých niv,

kopa vyrostla jich maní,

kam našinec pliv’! –

Vyhnali ho z vojska; snoval

zradu, pil a pust’,

kdo ho druhdy pojmenoval,

tomu páchlo z úst...

Toužili se chlapa zmoci:

leč jak dravý pták

supím letem ulít’ v noci

tajně na „Lesák“.

Ženy vlek’, kde jaké byly,

v tu svou lesní klec,

a když mu ji vypálili,

utek’ na Hradec;

z Hradce černým hvozdem znova

v Hamerskou prch’ skrýš –

počkej, lotře, pochopova

smyčka čeká již!

Táborským jsi trnem v zraku;

nežli svitne den,

budeš, vilný vlkodlaku,

lidem polapen;

zavedou tě k dvěma sloupům,

na nejbližší chlum;

topor patří prostým troupům,

provaz baronům! –

„Viset budeš,“ děli krátce;

Gérard strachem kles’,

kousal dřív, leč na oprátce

skrot’ jak sbitý pes;

panina však u císaře

sklonila se tvář...

od čekanu chlapa žháře

kat ved’ na žalář.

V Daliborce, staré věži,

hnil po sedm let,

myslím, že as voněl stěží,

šlechtický ten květ –

šílená jen jeho paní,

jak dí lidu zvěst,

písní, loutnou při hvězd plání

mírnila mu trest. –

Žel, že posud také ženy

chová rodný luh!

nad Čecha jim vyfintěný

cizák dobrodruh;

límce tret v nich spíše vzbudí

lásky sladkou zvěst

nežli slunce v české hrudi...

Pfuj! hněv svírá pěst. –