O HODNÉM ANTONÍNU

Mladí lidé nezkušení

pro pochybné příčiny

za pouhé jen vyražení

mají život rodinný.

Z omylu jsou vyvedeni

teprv, když jim pomoc není

Co musí jen pro své děti

rodičové vytrpěti!

Lidé svobodného stavu

aspoň večer mají hlavu

klidnou. Dřív či později

v příbytek svůj kráčejí,

kde již bytné ruka dbalá

lože na noc odestlala.

A jakmile spočinou

pod hřející peřinou,

klesnou spánku do klínu,

zvlášť když byli na vínu.

Jinak otec domů přijda.

Teprv začne jeho bída.

Stále křičí nemluvňata,

chuďas ustaraný táta

musí krmit, hlídat, chovat,

konejšit a zaprašovat

řvouna na leckterém místě,

kde to nevyhlíží čistě.

Kam však námaha ta všecka

vede, s níž se obětují

otec s matkou? Když pak děcka

trochu vzrostou, způsobují

ještě méně radosti

rodičům jich vlastnosti.

Celý den se nalopotíš,

pak máš ještě s dětmi potíž.

Tahají se za vlasy

a svazují ocasy

psům a kočkám. V novém šatě

válejí se v prachu, blátě,

vylézají na stromy

hrušky krást, a svědomí

neodhaluje jim vinu,

která vězí v takém činu.

Pak se vrací uhoněny,

poškrabány, zabláceny,

kalhoty vždy rozedřené

vzadu, ucho natržené

a hlásí hned u dveří,

že by chtěly večeři.

Otec, který na pohovce

sedě v novinách si říká,

kam vede ta politika,

musí sáhnout po lískovce

a tím lékem ze svých dětí

dědičný hřích vyháněti.

Že i v takém milieu

může vyrůst lilie,

toho doklad máme v synu

otce svého Antonínu.

Nebyl to hoch jako jiní

jeho věku, kteří rádi

hřeší stále na své mládí,

ba kteří zlo pro zlo činí.

Antonín měl v úkrytu

srdce svého vzácný poklad

dobroty a soucitu,

čehož podáme tu doklad.

Vlastní matka naháněla

hrůzu mu, když zabíjela

kuře nebo slepici

nelítostnou pravicí,

ba i husa na pekáči

nutkala ho ještě k pláči.

Bolest cítil pozoruje,

že se komu ubližuje,

člověku či zvířeti.

Nemohl to viděti.

Jakou stanoviti cenu

této ctnosti za odměnu,

při níž dobré srdce záhy

nevybočilo by z dráhy?

Tu je drahá dobrá rada,

a člověku nenapadá

na světě věc jediná

vhodná pro Antonína.

Udělat ho vojevůdcem?

Stal by se hned lidstva škůdcem!

Zdravé muže v boje kruté,

by jim byly useknuté

hlavy, jako na jatky

ved’ by, a ne nazpátky.

Také diplomacie

ovšem v jednom ranci je

s lidskou zlobou ukrutnou,

již pokládá za nutnou.

Co se týče politiky,

pokud zřetel neobrací

k užitečné drobné práci

pro koncese, pro trafiky,

jako vlk v beránčím plášti

seje v srdce lidská záští

a přívalem štvavých slov

původem je katastrof.

Stejným způsobem i věda

zklamala nás, čili – běda! –

ukázala nám, co umí:

s aeroplánů dnes pumy

házejí se pěkně shora

nepřátelům do tábora.

Životy se takto ničí,

což se mravním citům příčí.

Marná sláva srdce mrazí,

a bohatství duši kazí,

a hloupým je umění,

když dohoří nadšení.

Bůh, jenž vše to lépe vidí

nežli zkalený zrak lidí,

zamyšleně všemocnou si

rukou hladil bílé vousy.

Co by ze štěstěny klínu

určil darem Antonínu,

uvažoval, za jeho

vzácnou mravní výtečnost,

co zálohu na věčnost

a pobytu rajského

neskonalé radosti.

I rozhod’ se za odměnu

dát mu nejkrásnější ženu,

výkvět zemských bytostí.

Antonín z té zálohy

radost měl, byl v sedmém nebi.

Bohužel mu brzy z lebi

vypučely parohy.

Koupil kilo strychninu,

zadělal to na kmínu

a poslední tyto hody

svoje zapil douškem vody.

Načež zalkal převelice

a kles’ mrtvý se stolice.

Čert přiletěl do světnice,

na zádech měl velkou nůši,

do té strčil jeho duši

a odnes’ ji do pekla,

aby se tam dopekla.