O hrobce na Stražišti.

Kostelíček na Stražišti

na vršíčku stojí,

cesta k němu přes Vlčavu

lukami a chvojí;

sedl jsem tam blízko věže

za večerní doby,

rozbitým jsem oknem hleděl

do podzemní koby.

V kobě v rakvích ztrouchnivělých

tlejí Vrabští z Vrabí,

čelo všecko rozbrázděno,

žlutá tvář se krabí;

líp se rodu jejich dávných

robotníků vede:

roste, kvete – leč kol Vrabských

pavouk sítě přede.

Křižáci jim oplétají

ruce, hrdla, tváře,

sotva že jim slunce hodí

špetku jitřní záře;

za to horských dešťů příval

do líce jim pere;

jejich vous a vlas v kout truhly

myš si v hnízdo bere.

Útrpně jsem hleděl Vrabským

do zapadlých zraků,

mysl byla plna blesků,

čelo plno mraků;

a mé dudy zakvílely,

zaúpěly maně:

„Vrabští, co vám k pýše bylo,

potomkům je k haně!

Nevděk jste si vysloužili,

bohatýři švarní;

vaše lány, vaše lesy

nevděčníci marní,

neznají juž řeči rodné,

jako zlato ryzí,

stále z vašich ondy hradů,

víc a více mizí.

A vy v rakvích ztrouchnivělých,

nemajících víka,

lhostejni jste; k čemu tedy

po boku ta dýka?

proč jste si ji v rakev vzali,

když vám síly není

na smělce, již zavinili

vaše zneuctění.

Jejich koňů volné stáje

dražší mají zdobu

než vašeho klenba nízká

společného hrobu;

brzo juž se rozpadnete,

rozmeteni všude,

žel!... V tom z hloubi slyším slova:

„Ale dýka zbude!

Na zbabělce zbude právem,

nedbajících předků:

dávné slávy bojovníků,

dávné slávy svědků;

snad ji zvedne jará paže

bohatýra mládce,

aby bylo konec sporu,

křivdě, lsti a hádce.

Zablýská jí nepřátelům

do všech úhlů světa,

zhyne ostřím zbojník všaký,

strachem rab i sketa;

pak nechť klidně promění ji

na krojidlo pluhu,

a my duchem vrátíme se

do svých rodných luhů.

Do svých luhů, do svých dvorců,

v srdce mladé chasy,

z našich těl pak vztyčí doba

v polích zlaté klasy;

pohleď, jak nás vánek hbitě

prachem u výš nese!...

Jdi a dudej, co jsi slyšel

na Stražišti v lese.“ –

Dudám tedy, jak mně děli,

nedbám han ni díků,

ale při tom často vzdychám:

„Kéž bych měl tu dýku!

Zkusil bych ji; ale srdci

nedůvěra brání:

nelhali jste, Vrabští z Vrabí?

z lidu jsem, vy páni!...“