O HRUŠKOVI A HRUŠKOVÉ.

Chaloupka jako z idylly,

rozbitých, ztrhaných došků,

tam starý Hruška s Hruškovou

denně se poperou trošku.

Mnohého sobě odříci

dovedou pro živobytí,

však nad vezdejší chleba jim

jsou hádky, křiky a bití.

Jak svitne den, již z chaloupky

ozve se rámus a váda,

od rána zas až do noci

Hruška se s Hruškovou hádá.

Zvykli si na ten pořádek:

denně tak lomozí, hřmotí,

buď muži laje Hrušková,

či Hruška věrné své choti.

Tu nepostačila by psát

ni stenografova tužka,

co řekne muži Hrušková,

co řekne manželce Hruška.

Hrušková umí nadávat

tak jako špačků sto dvacet,

Hruška jí umí dovedně

všechno i s úroky vracet.

Řadou let oba mají v tom

podivuhodnou již praksi,

stali se v tomto oboru

na slovo vzatými jaksi.

Mají svou pověst po kraji,

autoritami jsou málem –

však spolu rvou se třicet let,

jsou denně ve cviku stálém.

Příčila se jim zahálka,

vždy stačil popud jen malý,

již spolu jak dva řečníci

mistrně konversovali.

Šťavnatým slovem dovedou

líčiti vzájemné city –

dosáhli v tomto umění

skutečné virtuosity.

A co kdo chytne do ruky,

tím vroucně po druhém hází –

na štěstí doma neměli

ni jedné sèvresské vázy.

Každé hození čímkoli

je zručné, mistrné, jisté,

počínají si při tom jak

rození ekvilibristé.

Cvičí se oba řadou let

a denně v klání tom bystrém –

jen stálým cvikem, toť se ví,

lze ve všem státi se mistrem.

Hruškovi, dlužno přiznati,

nádobí pobili dosti,

než přivedli to během let

k takové dokonalosti...

Tak chodilo to den co den

a tak v té dojemné snaze,

hořký si život osladit,

Hruškovým žilo se blaze.

Neznají městské nervózy

ni sentimentálních bolů,

ni dlouhé chvíle – všechen čas

krásně se bavili spolu.

Nemají potřeb nijakých,

divadel, ni mořských lázní

a všeho, za čím ve světě

jen pošetilci se blázní.

Neznají plesů, koncertů

za celou řadu těch roků,

v chaloupce jejich nebylo

ni stínu po five o’clocku...

Po drahých panských zábavách

ne, není srdce jich lačné:

jen o to mají starosti,

kdo dřív zas hádat se začne.

V krátkosti se to rozluští:

dnes Hruška, rodiny hlava,

zítra zas paní Hrušková,

choť jeho věrná a pravá.

A již to běží vesele,

lítají hromy a blesky –

jak dovedli jen, po léta

život si krášlili hezky.

Po chalupě i po dvorku

druh druha s rámusem honí,

několikrát už zdálo se,

že je buď po něm, či po ní.

Nebylo. Oba těšili

se skalopevnému zdraví.

Sem tam nějaká modřina –

však to už nějak se spraví.

Vše končilo zas v pořádku,

bez dlouhých soudů a sněmů:

dnes nabil Hruška Hruškové

a zítra ona zas jemu.

I bez čajových dychánků

– kdo chce, ať tomu se diví –

byli ti věrní manželé

spolu až do smrti živi.

V srdci jich touhy nebylo

po žádné ze světských finess,

jim stačilo, když nový den

k hádce jim záminku přines’.

Vždy vítali ji s radostí,

ji vyčerpali až do dna,

byl Hruška zgruntu dobrý muž,

Hrušková manželka hodná!

Což, o záminku bylo hej,

o dobrou vůli tu není,

a již se milá chaloupka

ve scénu válečnou mění.

Stačí jen pohled, slovíčko,

jako když zabzučí muška,

a již spustila Hrušková,

dříve-li nespustil Hruška.

Stačilo třeba, na příklad,

že Hruška Hruškové vyčet’

nevalné menu oběda –

strašlivě začala křičet.

A hned byl oheň na střeše

a mocným plápolal žárem –

potíže zhusta mívali

s jídelním repertoirem.

Škubánky valně přispěly

k zábavě manželů obou:

Hrušková jimi nadšena,

Hruška jat vůči nim zlobou...

Objevily se na stole –

a již byl začátek střelby.

Vida, snad želví polévky

a kaviáru pán chtěl by?

Ej, vida, gourmand! Škubánků

prý milostpánu se nechce!...

Heslo je dáno – ostatek

sám již se vyvíjí lehce.

Začátek šťastně učiněn,

ostatní snadno se poddá,

příležitosti neužít

přece jen bylo by škoda!

Vážená paní Hrušková

rozvážný zahájí výpad,

prý kdesi cosi – na sobě

již dříví nedá prý štípat!

Vším, co má právě po ruce,

dovedně po choti metá,

ku mistrovství ji přivedla

cvičení kolikaletá.

Hned obě strany válečné

střetly se, vzkypěly žlučí, –

po každé srážce Hruškovi

jsou o kus nádobí chudší.

Tak chodilo to třicet let,

tak s pravidelností břitkou

každý den začal rámusem

a končil vojnou a bitkou.

To byl již ustálený chod,

a léta jak jdou a běží,

na ustáleném programu

změna se vyskytne stěží.

Bez hádky byl by najisto

neusnul ctěný pan Hruška,

a nebyla by usnula

ni jeho oddaná družka...

Až jednou, světu na podiv,

jinak než zpravidla vždycky

den končil – zcela nezvykle

tiše a neromanticky.

Hruškovi ani nechtělo

se dnes do hádky a křiku, –

začal, jen aby nevyšel

ze mnohaletého cviku.

V poledne přišel k domovu,

ve městě někde se přepil

a doma věrné manželce

obvyklý pohlavek vlepil.

Však dnes mu nešel od srdce

a nebyl manželkou vrácen,

byl nemastný a neslaný –

pan Hruška nějak byl zchvácen.

V bojovné nebyl náladě,

měl jakés loupání v kříži,

ulehl, vzdychal – nezvyklá

zahálka krutě ho tíží.

Hrušková ani poznati

nemohla dnes pana chotě:

nekřičel, nelál, krotký byl

tak jako týdenní kotě.

Blábolil cosi, slova však

na rtech mu umřela v půli,

nedovedl dnes nadávat

ani při nejlepší vůli.

Jako by dnes byl oněměl,

pod krov svůj domácí přišed –

za léta prvně z chaloupky

dnes křiku nebylo slyšet.

Nadivno bylo sousedům,

druh s druhem udiven šušká:

„Cože se stalo? Nestůně

Hrušková, nebo snad Hruška?“

Ves celá vyšla z pořádku,

všem cosi chybělo stále:

„Cože se dnes tam neperou?

Co je to, pro pána krále?“

Rád byl by Hruška nadával,

tak jako posud a denně –

nemohl: umřel... Hrušková

nezvykla náhlé té změně.

Byl funus, věrná manželka

spustila řev, a ne malý,

rozplakala se žalostí,

jak by ji na nože brali.

Domů se z pohřbu vrátila,

doma je ticho a nelad –

když neměla se hádat s kým,

co měla, chudinka, dělat?

A týden ani neminul,

co zhasnul nebožtík Hruška,

rozloučila se s životem

i jeho milená družka.

Bylo jí smutno, chudince,

stále jí chyběla váda –

a ona vadívala se

tak tuze, ukrutně ráda!

Bylo jí smutno najednou

pod krovem ztichlého domu –

co umřel Hruška, běda, již

nadávat nebylo komu.

Nebylo, s kým hned po ránu

zas novou šarvátku začít –

takové žití mohlo-li

jí, paní Hruškové, stačit?

Tak život už ji netěšil

a vlastně neměl již cíle.

Hruškovou strašně trápila

zlá nuda a dlouhá chvíle.

Ztrpčen jí v tiché chaloupce

nadobro veškeren pobyt –

umřela vztekem, že se dál

s Hruškou již nemohla zlobit.

Odešla za ním, za Hruškou,

k životu nemajíc chuti –

však věru, zasloužila si

lehkého odpočinutí!