O jak jsem nahrblý juž.

O jak jsem nahrblý juž.

Vlasy mi kvetou a žaludek volá,

předčasné stáří brousí si nůž,

se shora zní mi i zdola,

odevšad bolestné: couche!

Ký div, že často pěsti zatínám

bezmocně, že uniknout chtěje osudu drápu

pomocné ruky se v povětří chápu,

a není jí, jsem opět sám.

O hrdé je věru bojovat s žitím,

však přichází někdy čas,

že jeho šakali rozsápou s divým tě vytím.

Nemohu dále, nemám sil,

žaludek volá, kvete vlas.

Já Karla Sabinu jsem pochopil.