O jak jsem plakal...

O jak jsem plakal u postýlky Tvojí,

má Lilo spanilá,

když hrozná smrť ve podloudnickém boji

Tě v čelko ranila;

O jak jsem plakal, děsnou úzkost v hrudi,

když cítil jsem, že ručinka Tvá studí,

že mlhou potažen Tvých očí lesk –

o strašná, hrozná, děsná k nepopsání,

do sivých skrání

a v srdce hrůza sjela jako blesk.

Což život vše mi v divém béře spěchu,

co štěstím kynulo,

co sotva v poupě, duši pro potěchu

se mile svinulo?

Což i mých písní perloskvoucí zdobu

mám slzou spláknout’ nad propastí hrobu

a na srdce Tě blažen nevinout?

o strašný, hrozný, děsný k nepopsání

z Tvých, Bože, dlaní

na leb můj schýlený se sřítil soud.