O jak mi blaze...!

O jak mi blaze jest a volně v duši,

kdy v dálce za mnou zanik města ruch! –

Kol blahé ticho, vonný lesa vzduch

a z říše snů mých nic mne nevyruší.

Neznámé blaho srdce moje tuší,

jak by zde blíže člověku byl Bůh,

jenž sterým vábem oděl stráň i luh –

„Ó patř a plesej!“ do bran srdce buší.

Ó tak mi blaze, že bych teplým vánkem

v dálavu modrou vzlétnul se skřivánkem –

ó luzný světe, kouzlo nadšení!...

K zátiší horstva, v moři vůně, květů,

otvírám náruč veškerému světu:

„Sem k mému srdci, kdo jste sklíčeni!“