O jak se růže zarděly

O jak se růže zarděly

a slavík z hnízda vzkřik’,

když Bůh zřel na ni s anděly

a ráj Mu vzdával dík!

Jak Boží stud, jak Boží strach

rozkvetla v rajských samotách

a touhy hlas již po ní sáh,

ach, v první okamžik!

Jas krásy Božím dotekem

se dosud v tvářích rděl

a na nebi snů dalekém

třpyt očí zahořel;

ples v bázni krásy ukryt byl,

když vlastní dech ji udivil

a skrytý květ, jenž v duši snil,

se touze otevřel.

Pohledem Božím oděna

se skvěla údivem,

když slov jí štkala ozvěna

až v srdci bázlivém;

slov neznámých, z nichž pouze k ní

a o ní sladkost v touze zní,

jichž sladký ohlas poslední

už našla v srdci svém.

Jas Boží se jí z očí skvěl

jak z květů rosy třpyt,

vždyť sen ji dosud nepřišel

v hvězd záři navštívit;

ráj v očích se jí mlhou táh’

a k srdci dosud nedosáh’,

i květ, jenž vábí v samotách,

byl stínem jejím skryt.

Květ dýchá vůni. Boží dech

však ráji kněžnu dal,

by ctí se skvěla v rajských dnech,

když člověk v stínu spal;

jak Boží stud, jak Boží strach

se chvěla v rajských samotách,

Bůh přivedl ji na dosah

a on jí nečekal.

Teď hlas ji volá! Divný hlas –

jak ten ji volat smí?

Ne Boží hlas, to jiný zas:

Jsem láska, pomoz mi!

Slov těžký zázrak mluví k ní:

O duše, sama vykřikni,

rty zapal tím, co v hloubi zní,

ať slovo vyjde z tmy!

Jsi krásnější než moje sny,

jsi úsměv Boží sám!

Já Jeho stesk jen bolestný

v své tváři ukrývám.

Buď slov mých Boží ozvěnou,

korunou ráje blaženou,

pojď, za tvůj příchod odměnou

ráj duše své ti dám!

Ráj tají dech. Květ růžový

se sklání v záchvěvu –

Ach, růže vzdechem odpoví,

pták dá se do zpěvu,

jen slova spí v svém vězení –

Ať spí! Vždyť láska v plameni

už září slávou zjevení

v svém prvním úsměvu!