O jak Tě vyzdobili naposled...

O jak Tě vyzdobili naposled,

Ty něžná vzpomínko mých prostých zpěvů,

jak Mab, již Oberon si k hodu ved

do síně netušeno čarných zjevů;

o zůstaň s námi, zůstaň, slyš, o slyš!

proč neslyšíš?

Tu malou ručinku jsem zulíbal

i klenbu čelka z pod těch zlatých vlasů

a čekal jsem a čekal, stál a stál,

kdy hedbávnou Svých oček zvedneš řasu?

O zvedni ji, o Bože, zvedni již!

proč neslyšíš?

Hle, bílý z atlasu Ti dali šat

a na raménko spjali stuhu bílou;

jak velká, hle, či roste, roste snad?

či s andělskou kdos zaměnil ji vílou?

ne, ne, já nepustím Tě v jejich říš!

proč neslyšíš?

Proč němá jsou ta ústečka, ach, proč?

aj, na koho má beruška se hněvá?

pojď ke mně, slyš, a na klín si mi skoč;

což nevidíš, jak žal se v oku slévá?

žel, tak jsi nečinila nikdy spíš,

proč neslyšíš?

Hle, kytku v ručku malý dal Ti druh

a hněvá se, že nevstáváš a smutí,

což ani pláč a nářku stálý ruch,

má Lilo, ku bdění Tě nepřinutí,

či brání Ti snad kvítí pestrá tíž?

ach neslyšíš!