O jarmarce.

Tak jsem se vám ve čtvrtek

oknem na ten jarmark díval:

velký byl tam lidstva příval,

lomoz, křik, až jsem se lek';

soukupové, prodavači –

jedni na druhé se tlačí.

Když tak zřím to divadlo,

maně mi tu napadlo:

Srdce tvé tak osamělé

vadne, až uvadne celé;

přikup k němu ještě jedno,

ozdraví pak očihledno;

neboť kde je srdcí párek,

tam i láska ráda krouží,

láska pak, ten boží dárek,

srdcím dobře k duhu slouží.

O zboží tu dnes je hej –

snad i srdce na prodej.

Vyjdu ven – a skutečně

na výběr tu srdcí bylo;

jen že – škoda převěčně! –

žádné se mi nelíbilo.

Musil jsem jen, ubožák,

povzdychnout a nechat tak.

Avšak v srdci stonavém

starý červ zas počal hlodat,

a já řekl v bolu svém:

„Nemůžeš-li koupiti

srdéčko si po chuti,

tedy hleď to svoje prodat;

nebudeš-li srdce mít,

budeš s bolem jeho kvit.“

Hned jsem postavil si krám

a své srdce prodávám.

Čmert v mých kupcích musil vězet!

Každý mi je nechal ležet:

jeden, že je děravé,

druhý, že je bolavé,

ten, že schváceno je z bálu,

onen, že už doklepe –

srdce to prý nejlépe

s flastrem poslat do špitálu.

Tak mu každý chybu věděl,

a já, ač jsem mocí hleděl

třeba za „babku“ je dát,

nemoh' jsem je odprodat.

Posléz chtěl jsem dát je v handl;

začnu hlásat jeho ctnosti:

žeť sladké jak cukrkandl,

plno něžné milostnosti,

že jest měkké, útlocitné,

plamen že v něm hnedky chytne,

že jest velké, že jest vřelé,

že pojímá lidstvo celé –

zkrátka: že celý svět zdejší

nemá srdce výbornější. –

Hlásilyť se srdcí roje,

ale horší nežli moje!

To jsem přece nemohl

srdce své dát do výměny

za škvár jakýs bez vší ceny,

sic bych si byl pomohl

pěkně z bláta do louže.

A tu hořce zatouže,

zavřel jsem svou almárku

a šel domů z jarmarku. –

Se srdcem však nechci žíti,

nechci víc je v prsou míti!

Srdce mít už není v mÓdě;

nač tu plavat proti vodě?

Bez srdce má člověk nebe:

tloustne a nesouží sebe.

Nechci já žít na polo;

ergo – s srdcem na kolo!

Dám si vypsat licitaci,

sezvu zdejší generaci:

jednou – dvakrát – po třetí –

a už srdce poletí!

Popřejž jenom, nebes Pane!

ať mi zase nezůstane;

sice bych je v hněvu svém

– někomu dal jarmarkem.