O jedenácté hodině.

Řad domů v tichý klid se noří

a obestřen je šerou tmou,

tu a tam ještě světlo hoří

za pestrobarvou záclonou.

Lesk plynu v modravý jas splývá

na dlažbě s leskem měsíce,

jenž jako koule nehyblivá

nad středem stojí ulice,

a jeho zář se bíle třpytí

na věži, ploše hladkých střech,

a v třetích poschodích se svítí

skla čistým stříbrem na oknech.

Je vlažná noc. A svěžím vzduchem

netopýr kmitne zpozděný,

po dlažbě hrčí kočár ruchem

a budí steré ozvěny.

Zvuk hodin s věží několika

vzduch táhle chvilkou proráží,

pak někdy pískot vlaku vniká

sem z dalekého nádraží.

Kýs občan matně domů pílí,

řeč divnou stále počíná;

ve stínu domů mihne chvílí

se plachým krokem ženština,

jež hledí kol, pak vklouzne maně

tam do kavárny pokoutní,

kde tančí se dnes při pianě

a odkud zpěv a jásot zní.

Dva strážníci se zjeví náhle

a bez slova jdou ulicí,

zvuk piana pak dozní táhle

a zpěv a tanec vířící.

Je ticho... Žití lopocení

jak došlo k cíli by svých cest...

je slyšet jenom vzduchu chvění

a třepot nadoblačných hvězd...

Tu na střechách, jež planou leskem,

se nový život ohlásí,

pár koček honí se tam s vřeskem

a ježí hřbety, ocasy...