O JEDNÉ MALÉ MRTVÉ

Již dlouhé šaty oblekala,

i s parasolem vždycky šla –

však tajně s loutkami si hrála

a Robinsona v slzách čtla.

Pobledlé něžné poupě máje,

jež přestává být poupětem...

Mráz šel kol z hloubi odychaje,

i vadlo před svým rozkvětem...

V poduškách bílých spočívala,

ruku mi dala veselá,

na příští únor vzpomínala,

že tančit bude docela...

V průhledném čele prokmitaly

jí vábně žilky modravé,

a nebeským jí leskem hrály

ty oči dobré, zvědavé.

A kol té hlavy vlasy zlaté

tak sily půvab zářící,

jak gloriola jedné svaté

ve knížce její modlicí.

A odychala klidně, tiše,

úsměvná byla, šťastna tak,

jak odněkud už z hvězdné říše

by upřela v zem bídnou zrak.

Já arci přál jí z duše celé,

by zdráva zase povstala –

však se znakem tím v očích, v čele,

kde bledá smrt ji líbala,

by zůstal pohled nezemský jí,

s nímž k nebesům se ubírá

a ví, že smutnou zemi míjí

a přec k ní teskně pozírá...