O JEDNOM KRÁLI.*)

Kéž by znovu povznesla svůj štít

doba přílbic, kápí,

nade hlavou báječnosti kmit!

S košem’s tenkrát do lesa moh’ jít

na medvědí tlápy.

Rytíř romantiku kupcům s šera

vtloukal obuchem,

dámy v partách nosívaly péra

místo za uchem.

Tehdy osvěty jsi korouhev

vznášel, věčný Říme!

ctností kvetl bohumilý zjev,

zbožné umění, církevní zpěv

a jus noctis primae.

V bázni boží mocnáři se rvali,

jednou rukou kříž,

poháru pak druhou vznášívali

drahocennou tíž.

Nebylť ještě prach a lidu hlas

vynalezen ani –

život na trůně byl věčný kvas;

moudrost státnická tě, pouhý špás,

spočívala v dlani.

Ku zábavě pro knížecí hochy

za kříž, otčenáš

národy a říše do punčochy

cpával Mikuláš.

Nu, tu malá králi jednomu

nehoda se stala:

Nevím, pro jakou to pohromu –

ostatně nic po tom nikomu –

říš mu byla malá.

Víte zajisté, že přešeredná

malý kabát věc;

avšak říše malá, prapřehledná

mrzutější přec.

Sedneš-li, tu z říše musíš ven

vystrčiti botu,

a než vstaneš, věstí upachtěn

vyslanec, že soused ten a ten

posílá ti notu.

Odplivneš si zlostí... znovu říčný

posel řízy lem

líbá ti, že’s pych svým pohraničný

spáchal odplivem.

Však mu osud horší ještě žel

v duši vrážel břitko,

to že pod žezlem svým v šíř i dél

v říši trpasličí nacházel

poddaných jen řídko.

Ba, až se to říci stydím, věru!

Král ten stařičký

neměl říše celém u rozměru

ani dušičky.

Kdo z vás někdy sedal na trůně,

pochopíť on jistě

hořký cit, když čelo v koruně,

a bezlidné říše na lůně

vymeteno čistě.

V audienci tváří božsky klidnou

těšiti tu spřež,

ba, ani tu konstituci bídnou

dát jí nemůžeš.

Aj, tu jednou s léčkou ukrytou

čert se zjevil králi.

Tenkrát nebyl ještě raritou,

nad Bloksbergu hlavou zavitou

babám dával bály.

Trident však s Loyolovými sluhy

přiskřipl mu chvost,

a teď po divadlech bas jen druhý

zpívává co host.

S poklonou tu Satan úskočnou

za špet krve v péře

trojí králi žádost výbočnou

splniti chce, nežli započnou

hvězdy kmitat v šeře.

Coufl starý král ve zbožném žasu,

udělat chtěl kříž –

však se rozmyslil a velel ďasu:

„Rozprostraň mou říš!“

Čert se shýbl k zemi s úsměvem,

vzal říš v ruce obě –

žasni, duše, nad tím výjevem! –

táhl, táhl, až roztáhl zem

těsta ku podobě.

Roztáhl ji, že se setkal náhle

západ s východem

v říši přeohromné, neobsáhlé –

„Poddané teď sem!“

A čert vyňal z kapsy zázračnou

píšťalku hned bídy.

Zapískl, – a spoustu přízračnou,

v siné dálce jedva význačnou,

vládčí zřely vidy.

Blíž a blíž! To lidstva trou se davy

se všech světa stran,

jako na břeh, rozviklav své stavy,

bouří okeán.

Však ó hrůza! větrem za nimi

cáry divné vlají –

s hlavami se vlekou kleslými,

s okem zhaslým – stíny matnými

lidí být se zdají.

„„Musíš vzíti za vděk tímto brakem!

Nevytáhneš, věz,

šťastné občany ni pekla hákem

za domova mez!““

„Budiž! Však bych mohl provádět

královské též ranty,

musím hrdou suitu míti v sled,

dvorní divadla, v nich pěvkyň květ,

a k nim intendanty.

Musíť cizina mou stále vídat

otevřenou dlaň,

musím šperk a ministerstva střídat –

stluč mi k tomu daň.“

Satanáš se ulekl těch slov.

Vzhlédl na zástupy

choulící se hadrů ve příkrov,

jak boj vedou o šeredný lov

s hladovými supy – – –

Na to hlavou zavrtěl a křídla

rozpjav temnoty –

střemhlav ulít’ v horoucí svá sídla

z říše žebroty.

Však čas, letě páry na křídlech

v před, se vysmál čertu.

On, jenž chytá blesky na bidlech,

líp též ve finančních pravidlech

vyzrál na pobertu.

Říše zříš, kde bídy pouze šlápěj,

hladu jenom pláč,

a přec – – Nech však tendence a zapěj

o hvězdičkách radš!