O Jeníškovi.

Šel jsem s dumou v hlavě

vzhůru po Vltavě,

u Březnice, touže džbánu,

zastavil jsem v Medolánu;

svatbu měli právě.

Vejdu, žízní hnaný,

mezi svatebčany:

„Dejte pít, než srdce lekne,

zadudám vám písně pěkné,

mládenci a panny!“

Koláče mi dali,

medu nalévali,

a já dudal, zpíval k tomu,

kde kdo byli, přišli z domu,

velicí i malí:

„Bejlí jedovaté,

Jeníška snad znáte?

Ne? že ne? ba, o hrst viky,

o snář víc než o kroniky

dávných předků dbáte! –

Chlap měl podle zvěsti

štětinaté štěstí,

kdyby dnes byl v našem davu,

věru bych mu vlčí hlavu

rozbil pádnou pěstí.

Z vladycké ač krve,

holičem byl prve,

zjednal si však úřad nový:

slídičem byl Huertovy

chátry vlčí krve.

Břitvu v kozlím vaku,

jednorožce v znaku,

klenotem měl mouřenína,

nejspíš proto, že byl špína,

zmije hostil v zraku.

Podružil se s vrahy,

očmuchával prahy,

až jej různí darebáci

na loupežné v Čechách práci

za vzor měli záhy.

Týral, kde co bylo,

to se zalíbilo –

po Praze a po okolí

honil, jímal, co se koli

před popravou skrylo.

Drze hájil stranu

znevěřilých pánů;

predikanty škrtil, dusil,

kdo je bránil, umřít musil

katem na čakanu.

Za to přišla s hora

chvála ode dvora;

v hedvábné byl oděn šaty

a povýšen od Slavaty

za prokurátora.

Žoldák se mu kořil,

vždyť s ním národ mořil,

konečně i Čechům k haně

podkomořím stal se maně;

vydíral a spořil

Shraboval vždy více,

na sta, na tisíce;

s Huertou co prohrál v sázce,

dát musily jeho chásce

dvakrát Domažlice.

Z českého si fisku

za dukátů misku

statek koupil pěkný z míry,

Březnici, tvrz z Lokšan Jíry

s vesnicemi v blízku.

V zámku, k němuž dány

bohaté jsou lány,

upravoval světlé cely,

pro nábožné Španiely

s pekelnými plány.

Jeho tělo ztylo,

lidu zle však bylo,

až se v posled, moji zlatí,

lotra k soudu povolati

Bohu zalíbilo.

Zvonili mu hrana;

ale jednou z rána

Březnicí zvěst létla ručí,

že to v noci v zámku kňučí:

strašák stal se z pána.

O korytě s nohou,

s hlavou jednorohou

vřískal, křičel: „Hynu, hořím,

peklo metu, ďáblům dvořím,

ač jsem měl ves mnohou.

Čertovské mám časy –

kdyže minou asi?

ruka má – ej, jak to bolí –

čerty mydlí, čerty holí,

čertí střiže vlasy.

Ublížil jsem lidu,

nebudu mít klidu,

pokud skradené mé zboží

Pánbůh na klín nepoloží

těm, jež hnal jsem v bídu!

Hleďte, moji zlatí,

kterak Pánbůh platí

všakým zrádcům vlasti asi...

Zatracen buď na vše časy

taký zlosyn katí. –“