O KRAKONOŠI A JEHO POLEDNÍM BALVANU.

Poslechněte, děvčata i hoši,

o báječném našem Krakonoši,

který po královsku ve nádheře

v zlatém zámku sídlel na jezeře;

chodíval tam po stříbrných mostech.

On, jenž při svých klenotech a skvostech

v pokladnicích mnoho peněz choval,

horaly své tak si zamiloval,

že jim pokrmy a léky dával,

v nebezpečí po boku jim stával;

ač ho mnozí, kteří při něm byli,

mnohdy ani okem nespatřili.

Ale zvláště míval na paměti

poslušné a bohabojné děti;

na jahody v seče s nimi chodil,

zbloudilé pak šťastně domů vodil;

proto rády mívaly ho děti. –

Jednou, chtěje hrad si vystavěti,

silný, pevný ve obrovské míře,

balvany si snášel na pilíře.

V jedenáctou tři měl naneseny.

Snášeje svůj čtvrtý, od stařeny

tázán byl a řekl: „Milá ženo,

čas můj určitě mi vyměřeno.

Zdar jen tehda bude při mém díle,

donesu-li balvan do té chvíle,

nežli dole bude zazvoněno.“

Ještě rtové nezavřeni byli,

poledne když ve vsi zazvonili.

Plán se zhatil!

Pustiv balvan, Krakonoš se ztratil. –

Kámen však tam dosavade leží

a se věží.

Horalé, již okolí to znají,

poledním ten balvan nazývají.