O KVĚTUŠCE A KOČIČCE.

Naše Micka měla koťátko,

takové jen malé, směšné drobátko,

jako do kapsy, jak do hrsti.

A bylo bez kožíška, bez srsti, –

učiněné holátko.

Ale jak je ráda měla!

Celý den s ním proseděla,

lízala je, hladila.

Jenom občas vyskočila,

po koutech se zatočila,

kde co shlédla, popadla,

i mámě z rukou ukradla,

a na půdu s tím pádila.

Jednou po potulkách touha snad,

nebo hrozitánsky velký hlad

donutil ji venku dlouho stát.

Ale jak se hrozně ulekla,

když se potom navrátila.

Dcerka pryč je. – Snad se neztratila?

Nebo někam utekla –?

Rychle dolů ke psu běží,

jenž dvůr ve dne, v noci střeží,

k zemi se až pokloní

a lichotí se, žadoní:

„Milý, dobrý Bufíčku,

příteli můj z dvora, humna,

milovaný kmotříčku.

Moje dcerka nerozumná

se mi právě ztratila.

Pomoz mi ji vyhledat.“

Ale Bufík štěkl: „Haf, haf, haf.

Bylas vždycky jako páv:

pyšná, hrdá, nafouknutá,

ulízaná, nedotknutá,

nechtěla sis se mnou hrát.

O přátelství cosis předla.

Ale dobré sousto sama snědla,

vypila vždy mlíčko všecko. – –

Jen si hledej nyní děcko!

Neměl jsem tě, nemám rád!“

Smutná Micka k vrabčíku se blíží

a k pokorné se prosbě sníží,

o pomoc a o přispění zavzlykne.

Ale vrabčík jedovatě zakvikne:

„Čimčarara, čim, čim, čim.

O tvé dcerce dobře vím,

ale nepovím a nepovím.

Loni právě v tomto čase

chňapla jsi mi po ocase,

chtělas míti pečínku

ve svém mlsném žaludku.

Co mi po tvém zármutku?

Jen si sama hledej slečinku!“

Teskně Micka ode dveří

ke slepičce černé měří,

zavzlykne a zapláče.

Slípka prudce zakdáče:

„Kotkotkotkot, dák, dák, dák.

Nu, chovala ses všelijak.

Často jsi mne postrašila,

náhlým skokem poplašila.

Ale celkem pokoj dalas kuřátku.

Proto povím všechno, co vím

o tvém malém koťátku:

Není ho zde na dvoře.

Hledej doma, v komoře,

nebo ve světnicích nahoře.“

Přijde Micka do světnice.

Hospodáře domu dceruška

uzpívaná, baculatá Květuška

olizuje mísy, lžice,

Micku volá, vábí: číčíčí.

Přitulí se Micka, přikrčí

a žalně, bolně zavrčí:

Mně se dcerka ztratila,

než jsem z kuchyně se vrátila.

Kde ji, kde ji, smutná, hledat mám?

Mlčky Květa u mís sedí,

s úžasem se dívá v oči kočičí:

Bože, jaký zármutek z nich hledí!

Jak se celá spadla, zhubeněla!

Jak se změnila a sesmutněla,

jak naříká a běhá sem a běhá tam!

Je jí líto, tolik líto Micky.

Vzchopí se a bosou nožkou svěží

do kuchyně střemhlav běží,

volá na prahu hned: „Náno, Náno!“

Nána, Běta, škádlivě jak vždycky,

jakby z dálky ozývá se: „Ano, ano.“

„Neviděla jste dnes ráno,“

s velkou závažností v hlase

rozčileně Květa ptá se,

„naší Micky koťátko?“

„A proč se, velká dámo, ptáte?“

s úsměvem ji dráždí Běta.

„Ale ticho! Nejsem dáma!“ volá Květa,

čepejří se, drážděné jak ptáčátko.

„Tedy co jste?“ Běta vážně zvídá.

„Naše hodné, malé děvčátko,“

švitořivě Květka odpovídá,

a hned se obě smějí, obě obejmou.

„Jé, jaký pěkný košík – Co v něm máte?“

zvědavě se Květa táže pojednou.

A než se Běta pohne, s klína se jí smykne,

ke košíku schýlí, víko zvedne, vzkřikne:

„Jé, tu je naše malé koťátko!“

Kotě pískne – Micka k němu hned se vrhne.

Nána lekne se a košem trhne.

Květa ručky rozpřáhne a rázem,

jak je dlouhá, padne na zem.

Běta s košem v kuchyni se točí.

Micka běhá za ní, skáče,

ježí se a mňouká, jiskří oči.

Květa do tvrdého trnože

bije nožkama a pláče,

jak by ji bral na nože.

Ulekaný táta s perem v ruce

do kuchyně vrazí prudce.

„Co se stalo,“ volá, „proč ten křik?“

Běta právě košík na skříň dává.

Kočka kol ní běhá, hrozně mňouká.

Květa vzlyká, pomaloučku vstává,

k otci tulí se a ukazujíc na košík,

jenom volá: „ Tam, tam, tam.“

„Co tam?“ táta rozpačitě kouká,

nemůže nic pochopit.

„Ale kotě chce, jež v koši mám,“

Běta drtí mezi zuby.

„Tak je dejte!“

„Ano! A pak dostat huby! –

Milostpaní kázala je utopit!“

„Ne, ne, topit! – Je tak malé! Je tak milé!

Mám je ráda – tolik ráda, tak, oh, tak,“

Květa ulekaně volá

a sepiaté své ručky bílé

k otci s prosbou zdvihá zdola,

obrací svůj modrý zrak.

„Tož jí ho dejte. Ať s ním hrá si,“

táta rozhodne a hladí vlasy

milosrdné přímluvkyni. – – –

Je teď spokojená kočka.

Září Květuščiny tváře

jako plný měsíc v páře,

lesknou se a svítí očka

jako zlaté prýmky u oltáře.

Ale Nána jakés divé tance

provádí teď po kuchyni,

bručí jako vzteklá lvice.

„Mazel! Mazel! – Bakanice!

Nemám jí už rada více. – –

Nic jí není, ale řve a naříká. –

To jen chtěla mít to kotě!

Ale počkala! Však po té slotě

bude pěkně každým ránem

s rozhněvaným milostpánen

sklízet vonné kočičance,

naše dáma veliká!“