O LÁSCE A NENÁVISTI

Tam, na protějším břehu,

kde stojí jejich paláce,

kde holub pečený jim létá do úst

a koláče jsou pojídány bez práce,

kde exotických hovnivalů lesklá rodina

je samý karneval a samá hostina,

tam, všecko majíce, i lásku mají,

jakousi lásku mrňavou,

jí náramně se holedbají

a před oči ji světu cpou.

Však láska ta, ach láska ta,

z dobročinného plesu dekoletovaná panička,

má zcela jistě srdce ze zlata,

a proto je tak tvrdé,

nic neví humanitní její levice,

že pro tisíce trpí miliÓny,

že sálům na okna se lepí bledé stony,

a do chuďasů střílí její pravice.

Básníci jejich vrní, brokátem se halí jejich krásky,

a inženýři válku zdokonalují

ze samé lásky.

Nenávist také mají,

a také mrňavou,

druh druha navzájem se požírají,

ziskuchtivost a strach jim hnuly žlučí zlou,

a hlavně na lžíci by vody utopili

ty, kteří dřou se na ně:

vždyť dělník s rolníkem již míří k cíli

a kují svoje zbraně,

jdou.

Jdou a jdou

pomalu – couvnou – vyrazí – jdou,

strnulým dneska krokem

my jdeme,

bouřlivým zítra skokem

se posuneme

vpřed.

Kolik že vám ještě poskytneme let?

A mimo vaši lásku, vaši nenávist

jak větru svist

jsme život sám, jenž táhne

do nové světa tvářnosti

a zlatou kůži z těla, střechy z paláců vám stáhne

ze strašné spravedlnosti.

Mrňavé citečky nosíme v kapse,

jako vy drobné pro žebráky,

botami okutými šlapeme váš pořádek

a s hlavou nad oblaky

my, proletariát,

touhami hnáni většími než nenávist a láska,

dobýváme a dobudeme nový řád.