O lásce k vlasti.

Kdys láska k vlasti byla na cestách.

Byl svátek všude, kudy bloudila,

a truchlo, odkud pryč se loudila,

po chatrčích, po vsích i po městách.

Tu s jásotem ji vroucím vítali

a z palem kvítí, věnce splítali;

jinde pak dvéře, okna zavřená

hlásala němě, co to znamená.

Ona pak s klidným v tváři výjevem

nedbajíc šklebného se mračení,

v srdcích dobrých budila nadšení

a srdce zlá krotila úsměvem.

Nebylo chýše, již by minula,

ni hradu, byť i hrdý sebe víc;

každičký strůmek k srdci vinula

a každé dítko políbila v líc.

Když pod večer pak zazněl zvonku hlas,

za blaho všechněch modlila se zas.

Dne jednoho k samému večeru

cit bouře prochvěl stvůru veškeru.

Za mrakem hnal se mrak a s rachotem

snoubil se blesk tu s deště srkotem.

Již bouře hrůzy pádí odevšad –

nikde pak chýše ani přístřeší;

jen tamo na skalnatém návrší

v děsivé rumy rozvalený hrad

hrdě odráží kruté bouře vztek.–

Tam láska k vlasti hledá útulek.

Co to? – Ve tmavém koutě věže ochranné

dvé ženských postav k zemi skrčených;

na bedrách roucho věkem sedrané

a výraz bídy v tvářích svraštěných.

Ta první temný kryje v oku blesk

a v bledé rty své zuby zatíná;

svou hlavu hrdě k nebi vypíná

a její hlas zní jako kání vřesk.

Sotva že lásku k vlasti pozočí,

již vztekem šíleným tu vyskočí

a děsně sípajíc strojí se šat –

by sebe přikryla – jí s těla drát.

„Kdo jsi – ?“ – ptá s hrůzy děsné návalem

se oběť ubohá – „že tak se ke mně máš?“

Ona pak vzkřikne: „„Ó však ty mne znáš –

jáť zášť jsem v boji s Tebou zoufalém.““

„A Ty?“ k druhé se ženě obrací

i v ochranu se její potácí –

„Kdož Ty jsi, mluv a jak se jmenuješ?

Zdaž také ty se na mne hotuješ?“

Ta pak v své hadry hloub se zavine,

pryč odvrací se s chladným úšklebem –

jen líně ze rtů se jí vyvine:

„Jsem netečnost a ciza v srdci Tvém.“

Tu lásce k vlasti bolný z ňader vzdech.

zazní a zalká v hradu prostorech.

Na prsa ruce složí sobě v kříž

a krokem smělým stoupá k ženám blíž;

hlasem pak, jenž i bouři přehluší,

počne jim takto mluvit do duší:

„Proč ženy vy se na mne sápete?

Proč chuďas já tak nemila jsem Vám?

Snad že své vlasti v srdci nosím chrám?

Či snad, že bytost mou nechápete?

Ty ženo, jež se záští nazýváš,

rci, jaký sen se rodí v duši Tvé,

když s temena se hory vábivé

v rozkošný ráj mé vlasti podíváš?

Rci, zdaž neloudí se Ti v ňadra cit,

jak bys se měla v lásku proměnit?“

A mrzká zášť tu prudce odpoví:

„„Nemluv mi tak, ty tvore bláhový!

Jáť slepa jsem a ráj Tvůj nevidím,

ni krásy jeho tobě závidím.““

Netečnost pak se tváří mrzutě

a k lásce takto vece nadutě:

„Těch rájů v světě víc a kdo je zná,

o každém řekne z nich: toť vlast je má!

Zem Páně všude jest a vlast je tam,

kde chléb a mléko dává půda nám.“

Znovu se chápe slova láska pak:

„Nemáš pro krásy rájů mých-li zrak,

tuť aspoň slýcháš řeči naší tón,

ten lahodný, jak hlahol varyta,

jak hromu zvuk, jak tiché harfy ston,

v němž všecka mluvy kouzla ukryta?

Tuť slýcháš bodrý můj i přímý lid

a jeho zpěvnost světem uznanou

a jeho sdílnost nepřekonanou

i chápavost a moudrý v duši klid.

Či také hlucha jsi pro národ můj?“

„„Zadrž – dí zášť – ten chlubný jazyk svůj!

Co slýchám já, to zcela jinak zní –

řeč lidu Tvého se mi protiví.““

Netečnost ospale pak zabručí:

„Tvé mluvě s tíží kdo se přiučí.“

A opět zalká láska k otčině:

„Nuž rcete vy mně, ženy, jedině,

proč dlíte v zemi, jižto návidět

Vám nelze aniž komu závidět?

Proč touláte se mezi lidem mým,

jenž mluvou svou je Vám tak protivným?

Proč nejdete, anť všude Páně zem,

jinde se hnísti v krutém hněvu svém?

Proč mne, jenž s chloubou tu se bytuji,

ty Vaše děsné stíny stopují?

A mrzká zášť odcekne divoce

a její hlas jak havran skřehoce:

„„My dlíme tu, že nechcem jinde dlít –

my Tobě ne – Ty nám máš s cesty jít!

Jsiť beztoho jen stvůra strojená,

bez podstaty, co fantom mlhový;

v Tě věří jenom slepec bláhový,

v jehožto hlavě jsi Ty zrozena.

Lid nezná Tě a nechce Tebe mít;

onť na hrudě po otcích proto lpí,

že může z ni si chleba vydobýt.

Nad ním Ty mocí žádnou nevelíš,

v něj Ty se, bloude, nikdy nevtělíš;

Tyť žiješ jen co přízrak hrobový –

a chceš-li o jiném nás přesvědčit,

nuž jdi a zavolej svůj zpěvný lid,

zdaž na zvolání Tvé ti odpoví.““

A láska v duši své se zatřese

a hlavu hrdě k nebi povznese –

nemluví již, leč krokem zrychleným,

postaví se před hradem zbořeným. –

Již ticho všad. – Utichnul bouře jek

a hromu rachot v dálných skalinách;

již slunce prchlo mraků útulek

a zlatou leje zář po lučinách.

Zefyr roznáší vůni z kalichů,

jež znovu skví se v krásy přepychu

a z věži tam, co z vísek šedých hlav,

zní zvonků hlasy světu na pozdrav.

Tu láska k vlasti rozjaří se v jas

a jako stříbra zvon zní její hlas:

„Ó jak tu volno ňadrům stísněným!

Jak okřeje tu duše sklíčená

a v život vzplane naděj zničená!

Již bolům ulevte teď písně mým

a než se navždy lid můj utiší,

nechť pěje se mnou, až je uslyší.“

Pak hlasem tklivým počne píseň pět,

jak by ní chtěla skály rozechvět. – –

A slyš! Jak prutem by okouzleným

v jezera hladinu kdos udeřil

a v nesčíslné vlnky rozčeřil

je od břehu až k břehům vzdáleným –

tak píseň její tichým večerem

tu počne znít po kraji veškerém.

Tisíce hrdel hlasem po hlasu

počne ji zpívat v libém souhlasu

a píseň roste jako na vlnách

a nové budí hlasy v skalinách.

Kdo slyší – trne. – Láska k vlasti pak

vítězně nazpět obrací svůj zrak

k oněm, jež měla takto přesvědčit.

Zdaž budou dosud v koutě svém se krýt?

Zdaž ohromil je čarovný ten zjev?

Či nezlomen je dosud jejich hněv?

Ó nikoliv. – Pozdálí stojí tam

němy a studem těžkým zarděny,

hle, zášť i netečnost. – Zahanbeny

hledí ku dálným vlasti končinám,

A jak by je byl stihl Boží soud,

již ve prach klesají na kolena –

a dál se valí mocný písně proud –

a dál jde láska k vlasti vznešená.