O lásce nemluvím – mně stačí víra.

O lásce nemluvím – mně stačí víra.

A přec, můj Fauste, dívčí je to touha

a jistě ne tvé lásky malá míra,

že slyšet chci a byť jen slova pouhá:

Markétko, rád tě mám, tak rád, vždy znova.

Zvuk hlasu teplý, drahá tvoje slova,

jež tobě ničím, duše má si schová

a o samotě si je opakuje.

Jsou pýchou mojí! Radost vybuduje

z nich štěstí zázračné. My, Fauste, oba,

ty, filosof, já dívka, i když svět mi

jen citem jeví se – jsme oba dětmi,

jež za motýlem letí. Slov tvých zdoba

mně as co květu pelu ozlacení.

Nešetři jimi. Nikdy dost jich není.

Pro krásu mou, tak jako slunce nebi –

slov teplých lásky je mi zapotřebí.