O láska k UMĚNÍ mou duši svádí,

O láska k UMĚNÍ mou duši svádí,

bych krásně zrak svůj upřel vlhký láskou

bych sladce řekl, že se máme rádi,

vykreslil lásku čarokrásnou zkazkou,

bych bytost tvoji vkouzlil v růži sněžnou,

z mých rukou věnec by tě zdobil prostý,

ráj zahradu bych stvořil, se svou kněžnou

kde žil bych – hvězd a snů ji zdobě skvosty.

Řád chápu umění v ně láskou svítě:

je neprodejné dát lze hostům, bědám,

neb láskou milenci, mu v lásce dítě. –

Mdlý, lásko, já se tebou k cnosti zvedám.