O LECČEMS A V POSLED O KONI

Básník je prý jako žena

složen z čiré ješitnosti –

tohle je zas lidská pravda,

jež se potuluje světem

jako mince ze stříbra kdys:

lid ji bere, vydává ji,

platí jí a koupí za ni

to a ono, ale mince

odřena je, ošoupaná,

měď z ní svítí rudým leskem,

cenu má však, dokud nová

z oběhu ji nevytlačí.

Ješitnost! A člověk dumá:

v mladých letech nafoukl se,

že měl bídu a že viděl

cenu bařtipánů všude,

tož se nadmul směšnou pýchou,

by měl něco, proč by mohl

sám se aspoň trochu cenit.

Potom házel verše, prosu,

knihu za knihou, jak hází

strom své listy v podzim na zem

a víc zájmu neměl na nich

nežli strom ten na těch listech,

těšily jej, dokud byly

na snětích a byly jeho,

spadaly a on sní pouze

o těch příštích.

Pravda, je tu

starý Goethe. Přiznejme si,

v něm je hodně ješitnosti.

Hovory ved s Eckermannem

a ten dobrý mladík čile

zapsal si, co excellence

řekla sem tam o tom, onom.

Starý pán mu na to přišel,

čet a místy korigoval,

ale řek pak: Eckermanne,

schoval to. Až jednou umru,

může všecko vydat v knize,

je tam lecos prospěšného

pro rozvážné lidské duše.

Tak se stalo. Goethe umřel,

hovory ty svého Fausta

Wagner vydal, měly úspěch,

tož k nim připojil díl druhý,

na to třetí, když se chystal

na čtvrtý, tu zakročila

bezohledná smrt. A národ

vděčných Němců začal stavět

pomníky na paměť Goetha,

ulice a instituty

jeho jmenem křtil – nu, sláva,

sláva světa pro básníka.

Také Ibsen, možno říci,

výlupek byl ješitnosti.

Znáte jistě onen obraz,

kde ten básník v Oslo kdysi

vystoup ze saní a stojí

před svým vlastním monumentem?

Jediný snad básník v světě,

jemuž ještě za života

národ zrobil sochu z kovu...

Ješitnost... a lidská sláva...

Jaké mihavé to pojmy!

Básník stěžovat si nesmí,

byť byl sebe ješitnější,

že by sláva v živobytí,

škrtila ho. Docela už

u nás v Čechách. Jsou tu strany,

jsou tu kliky, kamarádství,

zájmy osobní a účty,

jež se musí přesně platit –

u nás básník musí čekat

jen na soudy budoucnosti –

a ta, kdo ví, bude mít kdy,

bude chuť mít, taky schopnost

platit dluhy minulosti,

matky svojí...

Kam jsem zabřed,

o čem jsem se rozhovořil!

Vždyť já chtěl dnes vypravovat

o příteli dávno mrtvém,

a zas pro to, jak bych věřil,

že jej vyrvu nepaměti,

že jej vezmu v nesmrtelnost,

v níž, jak čtli jste, málo věřím.

Málo věřím, to je málo,

pranic nevěřím v ni, pranic.

Nesmrtelnost – toť živ býti

vším, več dal jsi svého ducha,

nervy, krev a vůbec všecko,

cos měl v sobě nejlepšího...

A teď hleďte: u nás v Čechách,

Kollár, Čech a Čelakovský,

Neruda, Vrchlický, Sládek –

prázdná jmena, prázdná slova...

Čte je někdo? – Namítne se:

Mácha, Němcová a jistě

Březina – hle, odborníci

píší o nich, cizina si

překládá je, oceňuje –

ach, toť právě jsou ty dluhy,

jež jsou dneškem upláceny

za minulost... Čte je národ?

Bobe, příteli můj dávný,

přec jen píši. Byl jsi koněm,

v časných ránech nosívals mě

po okolí naší Prahy.

To by mohlo býti všecko,

co bych o tobě moh říci.

Bylo víc však. V těchto dobách

kdy jsem deně vypil do dna

lidskou podlost, vztek a záští,

lže a všecky ničemnosti,

tys byl bez falše a kazu.

Jezdili jsme Šárkou, Hvězdou,

tichým nebušickým hájem,

Dlouhou Mílí, po Stromovce,

nikde člověka, tys zřejmě

měl rád samotu tu tichou,

jako já. A když jsem mlčel,

ty jsi k hovoru mě vyzval

hlavy obratem a říhals,

já ti hladil krk a mluvil

o všem možném: o oblacích,

jak se nesly modrým nebem,

o stromech, jak šuměly nám

nad hlavami, o těch drozdech,

jak na snětích, blíže hnízd svých

pozor dávali, o myších,

jak nám přebíhaly cestou,

o veverkách, jak se hnaly

po pních stromů – ty ses díval,

kam jsem po čem ukazoval

a byl šťasten. Po těch jízdách,

když jsem podával ti cukr,

položils mi na rameno

hlavu svou a moudrým okem

dívával ses v oko moje –

Bobe, Bobe, kde ty chvíle!

Kdybych hledal ve svém žití

ty, v nichž jsem byl nejšťastnější,

tyhle byly v jejich řadě.

Kdybych říci měl, kdo z dob těch

stál mi nejblíž, nezapřel bych:

Pět, šest lidí a Bob, kůň můj.

Po třech letech přišla chvíle,

strašná chvíle. Bob prý stárne,

důstojen prý není dosti

zevnějškem prý pro mou hodnost...

Chvíle loučení – tys dal mi

hlavu svoji na rameno,

podívali jsme si v oči,

hladil jsem tě – dlouho potom

nemohl jsem odhodlat se

s jiným jezdit; když jsem vyjel,

bylo smutno, bylo teskno,

jak bych jezdil po hřbitovech.

Za půl roku na to vidím

vozík s prázdným pivním sudem.

Kůň jde se sklopenou hlavou –

bozi, barva, postava ta,

celý Bob můj! Na můj pokyn,

kočí stane. – Jak říkáte

tomu koni? –

Ferda, dí mi.

Bobe! křiknu. Zdvihl hlavu

zařehtal a hledí na mě.

Stoupnu k němu. Položil mi

radostně zas dávným zvykem

drahou hlavu na ramena,

a tím velkým lesklým okem

hledí v moje.

– Ferda byl dřív

u vojanských – dí mi kočí.

To je všecko. Rozchod s tvorem,

druhem drahým v tristních dobách,

o němž člověk ví, že nikdy,

nikdy víc už nespatří ho.