O LETECH VOJÁCKÝCH, JINDROVI VANÍČKOVI, ČESKÉM DĚJEPISE A JEŠTĚ NĚČEM JINÉM

To bylo jednou za těch krásných roků,

kdy staral jsem se státu o armádu.

Čas rozkošný! Kde kdo klel na vojáky

a každičkého groše politoval,

jenž vydán na ně. Vtipným nápadům svým

si politici naši průchod dali:

Tak vojáčky zas! Lid má zas jak dítě

k hrám těmto zírat! Šavličky jen ještě!

(Opravdu tenkrát obráncové vlasti

bez zbraní pobíhali ulicemi.)

A jiných takých vtipů vyrůstalo

a já si ovšem jimi práci sladil.

A žurnalisti! Řezali-li systém

ti páni poslanci a senátoři,

pak noviny do osoby mé bily

a kterak bily! Přešlo málo roků

a ejhle: voják stoupl u nás v ceně,

už nosí zbraň a naši politici

už uznávají velikánský význam

sil ozbrojených, žurnalisti vojskem

jsou nadšeni – a já se smáti mohu,

jak o sto osmdesát stupňů točí

se moudrost světa. Na chvilinku jednu

jsem vzpomněl si dnes z oněch zašlých roků

a povím ji – až bude pověděna,

můj čtenář pochopí, proč povídám ji.

Tož přišel bratr Jindra s referátem.

Ten bratr Jindra s milým tichým basem,

jenž věty jako housenky ne dlouhé

vždy soukal, každá měla hlavu, paty,

šla pomalu a jistě. Jeho oči,

ty bleděmodré rozvážlivé oči,

člověku daly pohlídati v duši

a v duši nikdy záchvěv falše, klamu.

A usmál-li se – ne, on rozesmál se,

jen rozesmát se doved, až mu slzy

v ty oči stouply – harašil smích jeho

jak mírný vítr jeseně, když chřestí

v listoví suchém mohutného dubu.

A to je tedy všecko, bratře Jindro?

Vše. Pro dnes, bratře gen. in. Bratře Jindro,

však já mám něco. Napadlo mi ondy

– víš v dějinách je kořen, z něhož roste

přítomnost naše – dějiny že byly

všelijak za Rakouska upraveny

a našim vojákům jsou vcepovány,

jak Vídeň chtěla. Nutno očistiti

kořeny naše, čili: dnes už možno

povědít pravdu. Pomýšlel jsi na to?

I na to myslil jsem už bratře gen. in.,

a důkaz mám tu docela i v kapse,

pět archů vývěsních je vytištěno,

zde, prosím. Vzal jsem několik těch archů

a prohlížím je... Markomani, Kvádi...

a příchod Čechů... první Přemyslovci...

křesťanství... svatý Cyril s Metodějem...

a svatý Václav... Přemyslovci další...

smrt Vojtěchova... podvody a vraždy...

a žaloby a o rozsudek prosby

u vládců v Němcích... a tak dál a dále...

Tesknota náhle sevřela mi duši.

Víš, bratře Jindro, pravdy jsou, jež říci

lze světu všemu a jsou zase pravdy,

jichž nelze říci ani rodině své,

snad příteli jen. Tož mě poslyš chvíli.

Dějiny naše... Co nás zachránilo

před osudem těch Slovanů na Sále,

na Labi, v Pomořanech? Že jsme duši

ochotně podložili římské noze

a potom že jsme právě v Němcích zřeli

své vrchní pány, k nimž jsme jako čeleď,

své stesky, žaloby a prosby nesli.

Řím blahovolný byl, pár svatých zrobil

nám z naší krve, jak to dělal jiným,

tak Václav, Vojtěch – v Maďarsku král Štěpán,

v Rakousku Leopold, Bonifacius v Němcích,

v Anglii Tomáš Becket a tak vidno,

Řím s vychytralým taktem diplomata

šel v svatých volbě vstříc národů pýše

a polichotil takto jí. Věc druhá,

ti Přemyslovci naši – ved je Osud

svou šťastnou rukou hanbyplnou cestou

jíž běhali k těm Němcům s žalobami

a s peněz pytlíky? A dobrovolně

na šíj svou chomout brali, by lid jejich

nedostal jinak smrtonosnou smyčku?

Lid s ironií dobráckou zřel k Němcům

vždyť „Němec“ tolik byl co „člověk němý“

a nazval-li myš „německou“, a „švábem“

hmyz nevítaný, pak to všecko jistě

mu nebývalo nějak zvláště milo.

A národnost – ta byla jenom citem,

ne rozumovým faktem, a to také

jen k dobru bylo, vědomý boj o ni

by tenkrát mohl vést jen k vyhlazení.

Tak v stínu německém jsme jakž takž žili,

a rostli, sílili. Do dějin vešli

Přemyslem II. Význam jeho jmena

Evropu plnil. Užší domovinu,

tož Čechy, zevropštět chtěl, stavěl města

a řemesníky do nich zval a zaved

pořádek v zemi. A zem tu chtěl míti

velkého státu srdcem pevným, zdravým,

by po koruně císařské moh sáhnout.

Tu po prve se zjevili jak přízrak

ti, již nám na staletí – Přemyslovi

pro život jeho Osudem být měli,

tož Řím a Habsburg. Předtucha to byla

či málo povolný duch toho krále,

proč Řím jej proklel. Habsburg vzal mu život.

A země, státní ideu a všecko.

Pak v pozadí stál, nebo obletoval,

a dívaje se jak sup ostražitý,

co přijde, čekal. Zatím nastaly nám

přepestré doby. „Otec Vlasti“ dosah,

co Přemyslovi bylo odepřeno,

koruny císařské. A sloužil Římu,

až hanba z toho. Židem – hadrníkem

po světě jezdil, sbíral kosti, hadry,

o nichž mu řekli, že to zbytky svatých,

do Prahy vozil je a stavěl pro ně

oltáře, chrámy; pátery a mnichy

k nim přived, že se město černalo v nich

jak mraveniště – mravenci ti žili

a dobře žili pod tou štědrou rukou.

Lid pozoroval, potom začal myslit:

proč oni, prostředníci naši s bohem,

tak káží nám a sami takto žijí?

Je zákon jiný pro ně, jiný pro nás?

Bůh na jazyku, ale v duši ďábel?

A vstali kazatelé z jeho středu

a stvrdili mu: Tak se žíti nesmí!

Bůh nedal lidem rozčísnutý jazyk

a dvojí zákon! Hus, ten svatý člověk,

šel do Kostnice, řek to římským lidem

a spálili ho. Žižka, velký slepec,

pak čistil zemi, nový čas se rodil,

jak vždy se rodí, v plamenech a krvi.

Leč předčasně to dítě přišlo na svět

a bylo slábo, těžce churavělo.

Řím obmyslný vytrvale čekal

a čekal Habsburg. Jednou už se zdálo

že zakotví zde. Ještě ne! řek Osud.

A přišel Poděbrad. Muž s dobrou vůlí

a chabým mečem. Žižkův palcát zmizel

a nemoh nahražen být; česká šlechta

lid zotročila, ovšem jmenem Páně.

I přišla chvíle pro Habsburga, pro Řím,

a čtyrstaleté drama započalo.

A Habsburg proved Přemyslovy plány,

střed Evropy pod žezlo svoje skupil

a duši lidu odevzdal hned Římu.

A za sto roků přišla Bílá Hora.

Tak trochu vzpoura proti poutům Říma,

tak trochu vzpoura proti Habsburgovi,

jenž ořezával moc a práva šlechty.

Lid lhostejen byl. Nes však potom tresty

na duši, těle od Habsburga, Říma.

A Habsburgové, rod to bez talentu,

nadutci dutí a bez udatnosti,

španělsky pyšní na se, domýšliví

na zástupnictví boha, jak jim Řím to

kdys namluvil a stále potvrzoval,

rod, jak jich víc nebylo po Evropě,

ti byli pány našich těl a duší.

Náš lid lil za ně krev svou po bojištích

Evropy celé, jenom za ně, za ně,

ne za myšlenku velkou, za své zájmy,

jen za rodinu onu. Že jsme rostli

a málo známě žili v světě velkém,

jen vlastní silou bylo, vlastní snahou.

Ký div, když pak nás v poslední boj štvali

– a zase jenom v rodiny své zájmu –

my řekli: ne – a zradou, přeběhnutím,

a kde to bylo možno, zbraní v ruce,

my stáli proti nim. A děti Říma,

krev naše česká, ti nás nechápali,

ti honili nás udavačstvím k soudům,

ti modlili se hlasně za Habsburga,

ti prokleli nás a – – – ty, bratře Jindro,

záhadně jaksi k vývodům mým hledíš,

ba, úsměv hraje na dně očí tvojích?

Však víš ty, když jsem listoval v těch arších,

že tesknota mi náhle vešla v duši?

Ba, to jsou pravdy, jež lze říci pouze,

když s přítelem tu sedím beze svědků.

A světu – možno jenom půlku říci.

Tu o Habsburgu, viď? Tu celou půlku.

Tu druhou o tom Římu – rozumíš mi.

Vždyť máme nyní politické strany

a my, vojáci, musíme zvlášť dbáti,

by žádná nemohla si postěžovat,

že někde nějak je jí ublíženo.

A strana římských lidí dost je silna

a pozor dává, Husiti pak naši

se vystříhají do ní někde rýpnout –

co můžem my, my vojáci, jež národ

jen tak tak snáší, zbytečný jak přepych,

jenž zítra klidně odhozen být může?

Ach, Jindro, řekni mi jen, co je volnost,

co svoboda a všechny krásné pojmy,

za něž jsme riskovali živobytí?

A co to, bratře? Naposled snad slzíš?

Mám vztek, řek Jindra pomalu a suše.

Víš, sesil tedy v oné učebnici

ty stránky o Habsburcích. Tak, jak řek jsem.

A zdráv buď! Přijď zas! Na shledanou, Jindro!