O Libuši a Přemyslovi. (II.)

Tak děl stařec, který posly vedl. –

Nežli Přemysl si na kůň sedl,

a se vydal na svou cestu novou,

zatknul v zemi otku ořechovou,

vece při tom: „Zroste-li tu stromem,

bude požehnání nad mým domem,

rozvětví se rod můj k slávě, moci,

jako slunce vzcházející z noci!“

Pravdu věrnou Přemysl si věstil,

když svou otku na ornici pěstil.

Stalo se, co bylo nevídáno:

Na poli, jež „královským“ pak zváno,

vzrostl ořech mohutného kmene

z půdy Čechům povždy drahocenné.