O Malínském křenu.

Ach, mladším přál bych sobě být –

žel, stár jsem už a chud –

za lepší cíp bych život chyt',

což mám z těch milých dud?

Nic, zhola nic a zase nic,

jen zpěvného kus hoře;

ej, rád bych slunci vyšel vstříc

tam k nám, ke Kutné Hoře!

Tam na polích a na sadech

Malínský roste křen,

a proto čilejší tam Čech,

nechť ondy pokořen;

a napaden-li v právu svém

a křivdou štván li bývá,

v ráz jará svěžest zbují v něm

a říznost odvážlivá.

Z těch žírných polí Malínských,

jimž Bůh tak požehnal,

ve vyčpělý náš horský jih

hrst sazenic bych vzal,

a křen bych pěstil zas a zas,

jimž bystrota se vejší,

by lid náš – vrchovat je čas –

byl trochu čipernější.