O Minulá, když smrti věčný passát...

Vzduch světlem hořel, v těžkou vůni stlíval,

kov její písně v sladké stříbro tál,

a smutek dní, jenž v duší zrcadla se díval,

před jejím prahem okouzlený stál.

O Minulá! Když smrti věčný passát

ze zátok stínů v modrá města táh’,

v tvůj pokoj písněmi a dívčí vůní nassát

do oken leh’ a kvílel v mrákotách,

v plyn uhelný se v řasy záslon tiskl

a dechem padal duším do snění,

tvé písně žhavý proud, jak výkřik světla vtryskl

v orchestr tajemného mlčení.

Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval,

kov zvonů v tvrdých intonacích tál,

a smutek dní, když v duší zrcadla se díval,

u tvého prahu zadumčivý stál.