O Mladvaňkovi.

Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,

ký junák jsi to byl,

že pod Neubachem Rakušan

tě oklamal a zbil?

Že oklamal tě, obelstil

a podvedl a skříp’;

jen doušků mín, a stráží víc,

pak mohlo býti líp.

Jen stráží víc a doušků míň, –

hrad pevný měl jsi dost, –

věř, vše bys býval porubal

a nespal na věčnost!

Jen v seči trochu větší klid,

a v žízni menší chvat,

pak lid tvůj v hrobě nemusil

zlé pitky vyspávat.

Že Albrecht bděl a přemýšlel,

hrad získal si a čest;

ten Albrecht, pane, osnoval

ti spropadenou lest!

Ten Albrecht znal tvůj český lid

a dostal z něho strach,

a proto nechtěl útokem

hnát přímo na Neubach.

On přemýšlel a vymýšlel

a pravil: „Nač se bít?

mám v sklepě hojnost řízných vín,

dám Čechům raděj pít.

A věru, dobrá vína měl,

je každý chválil host;

a sudy Albrecht nakládal

a zbrojil hotovost.

A na dva vozy čtyřicet

dal starých věder snést,

a za soumraku úvozem

vše mimo Neubach vézt.

Sbor starých jezdců k vozům dal,

leč mladé ukryl v les...

Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,

buď, pro Bůh, bedliv dnes!

Leč nebyl bedliv Mladvaněk,

lid s tvrze dolů sběh’:

„Hoj, Albrechte, hoj, vojvodo,

ó, víno tady nech!

Nám v tvrzi teskno; není vín,

nám v tvrzi prahne ret!...“

Prch’ Albrecht v ráz, a Mladvaněk

vzal věder čtyřicet.

A pili Češi, pili zas

a pili o přemoc,

leč Albrecht s Němci vrátil se

když na kraj lehla noc.

Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,

slyš houfnic temný hlas!

Hleď, Albrecht na oko jen prch’,

hleď, Albrecht je tu zas!

Tu Mladvaněk si oči mnul:

„Je pravda-li, či sen ?

Hej, chaso, vzhůru k střílnám; slyš,

ven na zdě hradu, ven!“

Leč nejde lid, vše vrávorá,

jen v spánku mluví ret,

kdo živ, ten spit; vždyť prázdno jest

všech věder čtyřicet.

Jen Mladvaněk je čil a zdráv

a brání mostní věž;

a na Albrechta volá: „Hej,

co, vinaři, zde chceš?“

„Chci Neubach mít!“ – „Aj, snad ne hned?“

„Ba hned!“ – „Máš věru chvat,

nuž pojď jen blíž...“ „Jdu, dalť jsem spíš

tu věž tvou podkopat.

Nuž vzdáš se?“ – „Já? Ej, při sám Bůh

jak smělý je tvůj tlach;

lid hlavu za víno-li dal,

dám já ji za Neubach!“

Tu Albrecht zlostí rozpálen

z děl do zdí hradu bil

a Mladvaňkovi na hradbách

v ráz nohy odstřelil.

I padá s věže Mladvaněk:

„Čert staré nohy vzal;

nač, nevím nač by nohy měl,

kdo nikdy neprchal!

Mně srdce s hlavou bylo dost,

ty víš to, Pane náš!

Ej, hoši, vstaňte aspoň teď,

když spat jde vůdce váš!

Spí přec! Ó bratři ubozí,

váš mozek bědně změk’,

no, Albrecht vám jej utvrdí,

vždyť hyne Mladvaněk!

No, Albrecht vám ho zocelí,

že bude horko všem;

kdo budeš živ, ten pozdravuj

tu naši českou zem!

Už přijmi, Pane, duši mou,

a vyjdi sluze vstříc,

rač, čert když dolní půli vzal,

vzít horní polovic! –“

A skonal. – Albrecht bil a bil

a stékal hrad, až stek’,

jal posádku a v okovech

lid český k Vídni vlek’.

A muže vlek a ženy vlek’

a drobných dětí směs,

a když nemohly děti jít,

lid na koně je vznes’.

Leč když šli hory úbočím,

děl šeptmo vůdcův ret:

„Nač děti? Pryč!“ A jezdců sbor

v důl drobné děti smet’.

A když přitáhli na Dunaj,

děl vůdce hledě veň:

Nač kacířky?“ A drábů tlum

vrh’ ženy v prohlubeň!

A ku městským když přišli zdem,

šel vstříc jim mistr kat;

tu vůdce starcům husitským

dal hlavy urubat.

A na náměstí špitálském

ta chlapům slova řek’:

„Vše pověste mi na provaz,

co mistr nedosek’!“

A pětkrát třicet šibenic

lid ve Vídni zřel stát,

a na nich Čechův zvěšených

třikráte padesát.

Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,

ten Albrecht zle tě skříp’;

míň doušků jen a stráží víc,

vše mohlo býti líp!