O mlčenlivý, bílý příteli,

O mlčenlivý, bílý příteli,

své čistě lidské smutky, které mám,

ty tobě v myšlénkách jen vyzpívám,

a ty je uhodneš a ty je nezradíš!

Ty mlčíš roků tisíce

a jenom těšíš a těšíš a neustále těšíš,

o mlčenlivý, zlatý příteli,

ty nezradíš, ty nezradíš! –

Když zásady a všechny ideje

se rozlétly jak černých ptáku hejno,

já přišel k tobě a tys nezamítl,

ty’s porozuměl, dobrý příteli!

Ty’s nesmál se a nebyl skeptický

a poradil’s a životu dal smysl,

dnes, pravda, slabý jsem a rozespalý,

ty nehoršíš se, viď, o trpělivý?

Myšlénky rouhavé, jež ve mne nasel život,

a lidé, klam a mam, ty k dobru suggescí

přes věky silnější změň v srdce úrodu,

můj bílý, snivý, věrný příteli!