O moderním vychovávání ženské mládeže.

Denně slýchati je stesky,

že prý naše slečinky,

demoiselles, frailinky,

nerady tak mluví česky;

že jsou špatné hospodyně,

do prádelny, do kuchyně

že se nedívají rády,

že radš mají promenády,

koncerty a bály,

a tak dále – celé škály

přežalostné jeremiády. –

Co je příčinou as toho zjevu?

ptá se mnohý den co den;

načež dím já: spůsob ten,

jímž svět vychovává děvu;

zvláště u nás, moji zlatí,

kde ta pravda „tuplem“ platí.

Ne dost na tom, rodina

sama že dost dítě kazí,

aniť vlastenci ti naši drazí

doma jsou jen samá němčina –

sotva že to dítko milé

ku škole je spůsobilé,

pošle se, ne bez „kvaltu“,

do kteréhos „anštaltu“,

ne-li dokonce k slečinkám

anglickým neb k Uršulinkám.

Tam se němčina pak mele,

až to ubožátko celé

v hlavě od ní zpitomí,

českého pozbývá vědomí.

Tu maj' „religionslehre“,

„sprachlehre“ a „naturlehre“,

„zeichnungy“ a „schönschreibungy“,

„stylübungy“, „rechtschreibungy“,

„handarbeiten“, „conversiren“,

„turnen“, „g'sang“ a „deklamiren“,

a tak dále, a tak dále,

k větší matky vlasti chvále!

Když pak tam se vyučivši

dospěje na „vyšší dívčí“,

musí frajle Bibiana

především kams do piana;

tam se lecos brnkat učí,

čím nám pozděj uši mučí,

hraje volky i nevolky

salonštuky, salonpolky,

„sehnsuchtswalzry“, „liebesseufzry“,

„perlenregny“, „klostergloky“,

„Alpenk angy“, „vogelsangy“,

„veilchentraumy“, „rosenštoky“ –

takže, kdo to k vůli máteři

trpělivě všecko snese,

nepohne se, neotřese,

zaslouží si dobrou večeři.

Němčina, dřív teprv v „skoru“,

objeví se teď v svém flÓru:

„Ich kann böhmisch, aber schwach!

S'ist doch keine Salonsprach'!“

„Je vous assure, monsieur,

cest une langue – oh, mon dieu!“

Takto mluví naše Češka teď,

a jak jedná, zvíme hned.

Důkazy by byly podány,

že si vzdělává i ducha,

od Šálka se dluží romány,

s nimiž se pan Trachta stuchá,

po nichž, kdo je čítá pilně,

na duchu svém „ztloustne“ silně.

Kuchyňskou se slečna prací

vůbec nikdy netrmácí,

že prý od pánví a hrníčků

trpí bělost ženských prstíčků;

s prádlem též se neobírá,

že prý soda ruce rozežírá;

stlát a mést sic tak moc neškodí,

přec však pro ni se to nehodí,

že prý shýbáním se figura

nebo prachem trpí frisura:

punčochy plést nebo šíti

moc se také štítí,

stačíť do ruky to vzíti,

když prý přijde na návštěvu,

kdo má zvlášť rád pilnou děvu,

k vůli němuž pak se v kuchyni

prstíček i na kvap ušpiní,

výmluvná co illustrace,

že dnes bylo mnoho práce.

Do trhu jít nakupovat,

také nevalně se nutí,

neníť po její prý chuti

s babami se handrkovat;

to prý radš, jak sluší na dámu,

modních zajde sobě do krámů.

Rovněž nikdy neviděti

chovati ji malé děti;

je prý s nimi velká tíž,

nositi je, bolí kříž,

na klín pak je brát,

též se nevyplatí kolikrát.

Proto raděj hezky „lente“

na divanu, na causeuse,

v lenošce neb na longue-chaise

libuje si v „dolce far niente“...

Tatínek i matuška

na to málo hledí,

stojí-li či sedí

jejich znejmilejší dceruška,

a že „výmluvnost“ i její znají,

ve všem raděj svobodu jí dají.

Tak se stává, moji zlatí,

že jsou dívky v naší době

vnějškem světu ku ozdobě,

že se krásně, vkusně šatí,

že jim přejí všickni svatí,

že znaj' zpívat, deklamovat,

tancovat i koketovat,

o všem zle se disputovat,

penízky zvlášť vyhazovat,

že dovedou literařit,

lečíms čas i látku mařit,

nikterak však hospodařit,

děti chovat, prát ni vařit. –

Odtud houf těch lamentací,

křiků po emancipaci,

s kterouž – dnes být z vejce kuře –

bylo by pak ještě hůře!

Avšak marný hluk!

Jářku – ani muk!