O MRTVÝCH POHÁDKÁCH

Dnes tiše kladem již své ruce obě

na vše, co bolí, na srdce i skráně.

Tam pohádky kdes naše leží v hrobě,

pojď, podívat se, moje milá, na ně!

Jsou bílé, bledé, útlé kolem pasu

a dětsky hladká jsou jich milá čela.

Snů modrých stuhy mají ve svém vlasu.

Ach, moje milá, proč ses rozechvěla?

Jen ať spí dole mezi tmou a stíny,

tak rádi jsme, že tvrdé mají snění.

Je těžce spát na hrudi domoviny

a přec svět širý nám ji nezamění.

My tiše kladem již své ruce obě

na vše, co bolí – žití bolí vždycky.

Ať si jen pevně usnuly tam v hrobě! –

Nám vzešel bolestný a přísný úděl lidský.