O našem lidu.

Náš lid je hodný; Bůh mě chraň

lež do tváři mu říci!

nechť doráží naň zloby saň,

on svatý klid má v líci;

ó hodný jest, a proto rád

jej objímám a hladím

a jako Švanda kamarád

proň dudy svoje ladím.

Ó hodný, hodný je náš lid;

on neví, co ho tíží,

on všecko za svatý dá klid

a červu neublíží,

i kdyby hruď mu provrtal

jak stěny už a stropy;

on nežehrá a snáší dál

a co kdo chce, to klopí.

Ó hodný, hodný je náš lid

a nerad s kým se sváří,

i psu, jenž za lýtko jej chyt',

odpouští s mírem v tváři;

nech vlk by v žebra se mu vkous'

a kočka do podbradí,

on šetří je a srst i vous

jim lichotivě hladí...

„Dost, lide, úklony jsi shrb',

kdo tepe tě, ať cítí,

buď žencem, jenž si plevel chrp

v čas ze pšenice mýtí;

pryč mraky z ňader, rýhy s čel,

ven s poli pýř a řepku,

psům vyceněný rozdrť kel

a vlkům polti lebku!“

Tak nesmí to juž dále být,

jak bývávalo prve;

nač stále mléko v žilách mít?

líp plamen bujné krve !

ať vykřikneme ten i ten,

kdy spálíme se trochu,

jen rab chce loutky z dcer a žen

a baby z švarných hochů!